Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

16.

Vytvořeno 31.01.2010 19:09:15 | Poslední změna 31.01.2010 19:10:21
16.
„MY? Jak my?“ vyskočila jsem na nohy, jako kdyby mě někdo píchnul špendlíkem, a začala na Chrise zvyšovat hlas.
„Sab, vím, že z toho asi nemáš radost, ale…“
„Nemám radost? Já že z toho nemám radost? To si piš, že nemám! Nenávidím je, nechci je už v životě vidět!“
„To asi nepůjde. Al řekl, že…“
„Ovšem mně je jedno, co řekl Al!“ to už jsem ječela jako šílená. „Dělat to nebudu!“ naštvaně jsem se otočila a vypochodovala ven ze dveří. Cestou jsem na sebe vzala svoji neviditelnost, pro případ, že by mě byl Chris sledoval. Věděla jsem přesně, kam jít…

„Ahoj, Ino!“ křiknul na mě Jack ze své kukaně, jak jsem překřtila jeho kancelář o velikosti ptačí budky.
„Nazdar!“ odsekla jsem mu ostře a zamířila rovnou na střelnici. Vzala jsem si svoji nejoblíbenější zbraň a prudkým bouchnutím na tlačítko na stěně si přivolala první terč.
„Já ti dám ochranu.“ zasyčela jsem, zatímco jsem vyprazdňovala první zásobník. Po mém útoku zbyly z terče jen neurčité papírové cáry.
„Já ti dám pomoc.“ nabít, odjistit, pal! Z dalšího papírového panáka se stal jen odpad.
„Já ti dám…“ chtěla jsem pokračovat, ovšem něco mě vyrušilo.
„Sab?“ zeptal se mě Chris opatrně.
„Co zas!“ vyjela jsem na něj a zdevastovala při tom ten den už několikátý terč.
„Smím tě požádat, abys po mně tak nekřičela?!“ naštvaně se na mě zamračil. „Já za to nemůžu!“
Jeho ostrý hlas mě probudil z agonie.
„Promiň.“ omluvně jsem se na něj usmála. „Ale když já… nešlo by to nějak, já nevím, zrušit? Požádat Ala, aby tam místo nás poslal někoho jiného?“
„Obávám se, že to nepůjde.“ potvrdil mi Chris moji nejhorší noční můru. Znovu ho uvidím. Toho, kterému jsem nestála za slůvko rozloučení…
„To ne.“ vydechla jsem plačtivě. „Já nechci.“ Potom jsem opět rozhodně zvedla hlavu. „N-E-CH-C-I!!!“ má kamarádka Firestar mi pomohla uvolnit další várku vzteku.
„Já vím.“ přikývl Chris, vytáhl další zbraň a přivolal si svůj cíl. „Ale jedno vím určitě.“ sklonil pistoli a vysunul prázdný zásobník.
„Vážně? A co?“ napodobila jsem jeho pohyby.
„Že to zvládneme.“ upřeně se mi zadíval do očí.
V tu chvíli se objevil další terč, který se s hlasitým cvaknutím zajistil. Jako na povel jsme se oba otočili a začali střílet. Papír se po maličkých kouscích snesl k zemi.
„Vždycky jsme zvládli.“ dodal. A já mu věřila.
„Tak jo.“ povzdechla jsem si. „Co to tedy znamená?“
„Pojď se sbalit, stěhujeme se.“

Stěhování nám zabralo sotva dva dny. Po nich jsem stála před domem, který jsem hrdě mohla nazvat naším.
Přestěhovali jsme se do Creek, malého městečka poblíž kanadského národního parku Denali. To prostředí mi velice připomínalo Forks. Sluneční svit zázrak, hodně lesů a nádherná příroda. No jo, upíři hold nemají ohledně místa k ‚životu‘ moc na výběr…
Svými vlkodlačími smysly jsem přesně cítila, kde se upíři nacházejí. Stejně tak jsem i cítila jejich pach na různých veřejných místech – škola, samoobsluha a Carlisle měl samozřejmě práci v místní nemocnici. Od Ala jsem dostala telefonní kontakt na každého člena jejich rodiny, ale doufala jsem, že toho nikdy nevyužiju.
Přistihla jsem se, že Cullenům říkám prostě oni. Kdykoliv jsem zmínila jakékoliv z jejich jmen, chytal mě záchvat, při kterém jsem byla schopná brečet celé hodiny. Moc dobře jsem věděla, jak Chrisovi ubližuju, ale prostě to nešlo jinak.

Byla neděle odpoledne. Zrovna jsme doobědvali, Chris si v televizi pustil nějaký fotbalový zápas a já se rozhodla, že se proběhnu po okolí. Vyšla jsem před dům, vzala na sebe vlčí podobu a rozběhla se do lesa. Naštěstí jsme ho měli hned za domem, takže to nebylo daleko a nehrozilo, že by mě někdo viděl.
Jedno jsem musela uznat – zdejší příroda byla opravdu nádherná. Dokázala bych se jí kochat celé hodiny, tedy pokud…
Zabrzdila jsem tak prudce, že v zemi zůstaly po mých předních tlapách hluboké rýhy. Do nosu mě uhodil velice silný upíří pach – mnohem silnější, než jaký by mohla vydávat sedmičlenná upíří rodina plus případných pár drobných v podobě přátelské návštěvy.
Ze síly, která proudila kolem mě, se mi ježila srst po celém těle. Z toho jsem si vyvodila, že upíří ‚návštěva‘ je velice mocná a talentovaná. Výhodou Dětí byl fakt, že jsme tyto talenty dokázali vycítit, bylo to, jako kdybychom stáli vedle množství statické elektřiny, přímo úměrného síle upíra.
Rychle jsem se přeměnila zpátky na člověka. Na rozdíl od vlkodlaků, mezi které patřil i Jacob, mi naštěstí zůstalo oblečení na těle. Z kapsy jsem vytáhla svůj mobilní telefon a vytočila Chrisovo číslo.
„Asi máme problém!“ vyštěkla jsem, sotva to zvednul.
„Taky tě zdravím.“ zabručel, ale slyšela jsem, jak televize utichla a on se souká do něčeho šustivého, nejspíše větrovky. „Kde jsi?“
„V lese, pět minut běhu od nás.“ prozradila jsem mu svoji polohu.
„Hned jsem tam.“ odvětil a zavěsil. Mi nezbývalo nic jiného než čekat.

„Tak co se děje?“ zeptal se mě, sotva doběhnul na naše místo setkání. Trvalo mu to o dost méně než mně.
„Cítíš to?“ zeptala jsem se ho místo odpovědi. Zvedl bradu a zavětřil.
„A do háje!“ zaklel. „To jsou Volturiovi.“
„Kdo že?“ nechápala jsem.
„Pojď!“ přikázal mi a bok po boku jsme se rozběhli k místu, odkud jsme cítili Chris pach a já sílu nejsilněji. „Volturiovi jsou něco jako upíří královská rodina, ti, před kterými jsme měli Culleny chránit.“
„A do háje!“ přitakala jsem mu a ještě zrychlila. Polila mě vlna paniky; přestože mi oni tak strašně ublížili, nechtěla jsem, aby se jim něco stalo! Doufala jsem, že nepřijdeme pozdě. Naštěstí zvuky boje neslyšel ani jeden z nás.

„Kryješ mě.“ oznámila jsem Chrisovi pár metrů od našeho cíle. Přikývnul a zmizel jako tmavě rezavý vlk mezi stromy. Já se zhluboka nadechla a dál pokračovala sama.
Mé kroky mě přivedly k nádherné louce. Na dvě poloviny ji dělil úzký potůček, který vydával úžasně uklidňující zvuk. Trávu čechral chladivý zářijový větřík.
Výhled mi však kazily dva rušivé elementy, dvě skupiny upírů seřazené do půlkruhů naproti sobě, každá na jedné polovině louky. Nejblíže u sebe byli dva upíři, které od sebe odděloval jen ten proud vody. V jednom z nich jsem poznala Carlislea a druhého jsem určila jako vůdce Volturiů, Ara, myslím. Mě, ukryté mezi stromy pod svojí neviditelností, si zatím nikdo nevšimnul. Už jsem se chystala nějak zakročit, když jsem se zarazila. Zaujal mě totiž jejich rozhovor.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one