Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

20.

Vytvořeno 28.03.2010 20:50:53 | Poslední změna 28.03.2010 20:51:06
20.
„Vítám tě, Sab…“ Dveře mi otevřela Alice se svým typickým vřelým úsměvem od ucha k uchu.
„Ahoj, Alice,“ oplatila jsem jí úsměv, ovšem v tom mém jasně dominovala nejistota. Vycítila ji a povzbudivě mě pohladila po rameni. Poté mi naznačila, ať ji následuji dovnitř do domu.
Dovedla mě do obýváku, kde už seděl zbytek Cullenovic famílie. Přejela jsem celou místnost rychlým pohledem a uvědomila si, že jeden člen rodiny chyběl. Překvapivě jsem si s tím však nelámala hlavu.
Nic se nezměnilo. Celý dům byl čistý, bez jediného smítka prachu, přesto však nepůsobil nijak depresivním dojmem, ba naopak: teplo rodinného krbu sálalo z každého milimetru čtverečního. Bylo vidět, že Esme si dala se zařizováním opravdovou práci a opět také zazářila.
„Sab!“ vykřikla ženská hlava rodiny a o vteřinu později mě drtilo její šťastné objetí.
„Esme,“ hlesla jsem přidušeně. Zčásti proto, že se mi vzhledem k okolnostem v krku udělal obrovský knedlík a také proto, že jsem se nemohla nadechnout.
„Nazdar, Sab!“ Ani nevím jak a náhle jsem se octla deset centimetrů nad zemí. Místo mateřské náruče mě svíraly dvě obrovské medvědí tlapy.
Rose na mě přátelsky kývla a věnovala mi nejhezčí úsměv za celou naši známost. Překvapeně jsem zamrkala a snažila se přijít na to, co způsobilo tu náhlou změnu. Avšak její gesto jsem taktéž opětovala.
Jasper mi odměřeně potřásl rukou, ovšem ani na vteřinu ze mě nespustil ostražitý pohled, jako bych se v příští vteřině měla přestat ovládat a nadělat ze všech přítomných hromádky prachu. Uvědomila jsem si, že i tohle byl jeden z mých nápadů, jak se vyhnout tomuto setkání. V tu ránu jsem si byla stoprocentně jistá, že se o těchto myšlenkách nikdy nikomu nezmíním…
Někdy během přivítávání se dostavil i poslední ztracený syn, ovšem dělala jsem, že jsem si ho vůbec nevšimla. A on se do rozhovoru se mnou také zrovna nehrnul.
Jako poslední mě přivítal Carlisle.
„Jsem rád, že jsi přišla, Sab.“
„Také tě ráda vidím, Carlisle,“ přikývla jsem. „Prý jsi se mnou chtěl o něčem mluvit.“ Jak se vyhnout nervozitě či trapné chvíli ticha? Ihned přejít k věci.
„Ach, ano,“ souhlasil Carlisle. Potom se však zamračil. „Jsme to ale nezdvořilí! Nechceš se posadit?“ rukou ukázal na prázdné místo na gauči.
S poděkováním jsem nabízené místo přijala. Slova se ihned chopila Esme.
„Nedáš si něco k pití, Sab? Kávu, džus, čaj, koktejl nebo limonádu? Anebo nemáš hlad? Mohla bych ti něco uvařit!“
Chtěla jsem zdvořile odmítnout, ovšem když jsem uviděla v jejích očích to nadšení z toho, že mohla někoho obsloužit opravdovým lidským jídlem, nemohla jsem jí to udělat.
„Čaj, prosím,“ požádala jsem ji a ona ihned vyskočila a odtančila do kuchyně. Nechápavě jsem zakroutila hlavou, ale nechala jsem to být.
Z Carlisleho se jako mávnutím kouzelného proutku stal ukázkový diplomat.
„Řekli mi, že patříš mezi Strážce světla.“
„Máme raději označení Děti noci, ale jinak ano, tvé poznatky jsou správné. Jsem jednou z nich, a tedy i vím o vašem problému a co se ode mě čeká. Prozatím v tom nevidím žádný zádrhel.“
„Dobře,“ přikývnul na znamení, že rozumí. „A co podmínky, máš nějaké?“
„Jedinou – úplnou důvěru. Zatajování informací by v této situaci nebylo nejlepší řešení, to je samozřejmé. Jinak ale žádné zvláštní požadavky nemám, vlastně můžete dělat, že tady vůbec nejsem. Kdyby se něco dělo, dám vědět,“ odvětila jsem klidně.
„Doufám, že naše spolupráce bude příjemná,“ dodal ještě Carlisle profesionálním tónem, než přešel zpátky do starého známého otcovského. „A co ty, Sab, jak se máš?“
Bylo až vtipné sledovat, jak teď, když se přestaly probírat pracovní záležitosti, všichni našpicovali uši a doslova viseli na každém mém slově. Tedy kromě Edwarda, ten se tvářil, jako kdybych ho nutila žvýkat feferonky.
„Co já?“ začala jsem přemýšlet nad tím, co všechno jim mám o svém životě prozradit. Došla jsem k názoru, že skoro všechno. Nic špatného přeci nedělám, tak proč ne? „Normálka. Mám práci, která mě baví, vlastní dům a přítele, kterého miluju.“ Jasně jsem si všimla, jak Edward sebou při slově ‚přítel‘ trhnul, ale nedělala jsem si s tím hlavu. „Nic zajímavého. Spíš by mě zajímalo, co jste těch pět let dělali vy?“
„Byli jsme tady, u našich přátel v Denali,“ odpověděla mi Rose. „Edward si našel přítelkyni.“
„No nepovídej?!“ usmála jsem se na něj vítězoslavně. „A jsme opět u toho, o čem jsme se bavili před pár hodinami.“
„Tak to není!“ začal se bránit Edward.
Ach, konečně nějaká věta, která nezačíná slovem ‚já‘, pomyslela jsem si ironicky. Chtě nechtě, i tak se mě zmínka o tom, že si našel nějakou jinou, dotkla. Rychle jsem se oklepala a snažila se zbavit toho hnusného mrazu zrady, který jsem pocítila.
„A jak to tedy je?“ zvědavě jsem zamrkala. Nemohla jsem si pomoct, ale dráždit ho mě neskutečně bavilo. S vděčným úsměvem jsem poděkovala Esme, která mi přinesla požadovaný nápoj a pak se obrátila zpátky na Edwarda. Tvářil se, jako bych mu vrazila pěstí do břicha.
Pak jsem si však uvědomila dětinskost svého chování a pokračovala smířlivějším hlasem. „Podívej, Edwarde,“ usrkla jsem si trošky čaje. „Rozešli jsme se. Nic už mezi námi není. Můžeš si dělat co chceš s kým chceš a já se ti do toho nemám vůbec co starat.“
„Ale, Sab!“ chtěl něco namítnout, ovšem já byla opět rychlejší.
„Žádné ale,“ přerušila jsem ho. „Je konec, tečka, s tím už se nedá nic dělat. Nemohli bychom přejít k jinému tématu?“
Ještě několik dlouhých vteřin na mě ublíženě zíral, než se zvednul a odešel pryč. Slyšela jsem, jak za sebou hlasitě zabouchnul dveře.
„Celou tu dobu, co jsi pryč, se neskutečně trápí,“ povzdechla si Esme a nespouštěla oči z místa, kde před chvílí zmizel její nejstarší syn.
„A myslíš si, že já necítila nic? Tenkrát, když jste jen tak zmizeli, ze dne na den a bez jediného slova na rozloučenou?“ zeptala jsem se jí na oplátku. V tu chvíli se na obličeji každého upíra v místnosti objevil provinilý výraz. Znejistěla jsem. „Je tady snad něco, co bych měla vědět?“
„Víš,“ začala opatrně Alice. „To, že tě Edward opustil, je moje vina.“
Pochybovačně jsem nadzvedla obočí.
„Tys mu snad přikázala, aby mě nechal? Ne, bylo to jeho rozhodnutí, tak tu vinu nesvaluj na sebe!“
„Ale já za to opravdu můžu!“ Alice zoufale zvýšila hlas a vzápětí vzlykla. V tu ránu si ji k sobě Jasper pevně přivinul a láskyplně ji objal.
Nechápavě jsem se zamračila a čekala, až mi to někdo laskavě vysvětlí.
„Sab,“ ozval se Emmett. „Odešli jsme právě kvůli Aliciným vizím. Trvaly už nějakou dobu, byly různé, avšak všechny končily tvojí smrtí. Snažili jsme se jim všemožně vyhýbat, ovšem ta poslední…“
„Ta poslední byla natolik vážná, že jsme museli okamžitě pryč. A v tu chvíli vize přestaly,“ doplnil ho Carlisle. „Objevovaly se jen tehdy, když jsme se chtěli vrátit. Rozhodli jsme se tedy, že tě necháme žít tvůj vlastní lidský život, ve kterém jsme my neměli místo.“
„Takže jste to všechno dělali jenom kvůli mně?“ zeptala jsem se nevěřícně a těkala pohledem z jedné tváře na druhou. Přikývli.
Edwarda jsem začala nenávidět jen pro to, že jsem si myslela, že mu nejsem dost dobrá. Přesvědčovala jsem samu sebe, že je to jen další namyšlený egoistický frajírek. Jenomže já mu dobrou byla a on se prostě jen zachoval nesobecky, tak, jako vždy. Měla jsem sto chutí si vrazit pár facek. Vždyť jsem se k němu chovala tak otřesně!!!
Měla jsem ještě šanci to urovnat…?
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one