Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

21.

Vytvořeno 20.04.2010 22:06:42 | Poslední změna 20.04.2010 22:07:08
21.
„Ano, i když tě nade vše miloval, tvůj život byl pro něj přednější,“ pokračoval v psychickém mučení Jasper a bolestně stáhnul obličej. Určitě muselo být hrozné cítit jeho emoce, ale… Uvědomoval si vůbec někdo z přítomných, co mi jejich slova způsobují?! Oni měli celé ty roky k tomu, aby se s tím smířili. Nemůžou přeci po mně chtít, abych všechno vstřebala během půl hodiny!
Zhluboka jsem se nadechla, a ačkoliv mě stálo spoustu sil třeba jen otevřít ústa, pečlivě jsem začala vyslovovat jedno slovo za druhým.
„A já mám teď jako dělat co? Nemůžu se k Edwardovi vrátit! Neopustím Chrise a neřeknu mu: ‚Hele, promiň, vím, že jsem s tebou strávila čtvrtinu života, žes mi neskutečně pomohl a jen kvůli tobě vlastně ještě žiju, ale musím ti říct, že se s tebou rozcházím. Vracím se totiž ke svému bývalému, který mě opustil, ale on vlastně nechtěl‘“ vychrlila jsem na jeden nádech. „To prostě nejde!“
„Nemusíš mu říkat nic,“ ozvalo se ode dveří tiše, ovšem můj upíro-vlkodlačí sluch to neměl problém zachytit. Překvapeně jsem se otočila. „Jak jsi řekla, mezi námi je konec, tak proč otevírat staré rány? Navíc, nebylo by to fér jak proti Chrisovi, tak ani proti Tanye.“
„Děkuju, Edwarde,“ hlesla jsem úlevně, sotva mi došel význam jeho slov.
„Nechápu, za co mi děkuješ,“ přimračil se a s ladností se usadil na pohovku vedle Esme opírající se o Carlisleho.
„Za to, cos řekl,“ ujasnila jsem mu. „Takhle si můžu být jistá, že mě nepřepadnou výčitky svědomí. Nenávidět tě jako arogantního blbce bylo jednoduché, ovšem teď…“
„Opravdu sis o mně myslela, že jsem takový idiot?“ zajímal se a mně zatrnulo. Nervózně jsem sebou ošila.
„Ehm, no… A co jiného jsem si měla myslet?“
„Taky pravda. Takže přátelé?“
„Přátelé,“ souhlasila jsem s úsměvem. V tu chvíli se mi hrozně ulevilo. Měla jsem pocit, jako bych přišla o obrovský balvan, který jsem musela s sebou brát vždy a všude. Nemohla jsem uvěřit tomu, co všechno dokázal ten krátký nevinný termín. Přátelé. Není to to nejkrásnější slovo na světě?
„Takže,“ opětoval mi můj úsměv. „Ty jsi teď vlkodlak?“
„Tak trošku,“ přiznala jsem se.
„Jak to?“ nechápal Emmett. „Nejsi cítit jako pes!“
„Beru to jako kompliment.“ ušklíbla jsem se na něj. „A ano, vlkodlak jsem, ovšem jen z jedné třetiny. Také upír a člověk.“
„A jak se to projevuje?“ zajímal se Carlisle. Proč jen mě jeho vyptávání nepřekvapilo…
„Upíří kůže, smysly a talent, vlčí rychlost a schopnost přeměny. Nejvíce mám však stále z člověka – podobu, potřebu jíst, spát a další věci.“
„Můžeš mít dítě?“ ožila ihned Rosalie. Překvapeně jsem zamrkala.
„No, já nevím… Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Asi ne.“
„Aha,“ Rosino nadšení vyprchalo jako pára nad hrncem.
Všimla jsem si, že všichni Cullenovi vrhli na Rosalii soucitný pohled. Překvapilo mě to. Za celou tu dobu, co jsem Rosie znala, jsem si nikdy nevšimla, že by se třeba jen zmínila o dětech.
„Říkala jsi, že máš schopnost,“ přerušil napjaté ticho Edward. „Myslíš tu, že ti nemůžu číst myšlenky?“
„To je základní výbava.“ za tu dobu, co jsem byla s Culleny, jsem se už po několikáté pobaveně ušklíbla. Základní výbava, jako u auta, Zvláštní pojmenování.
„To umí každý, buď je fyzický, nebo psychický štít. A pak máme i něco navíc, například já…“ nechala jsem větu nedokončenou a namísto toho zvedla ruku. Nejlepším důkazem nejsou slova, ale činy, nemám pravdu?
S jistým zadostiučiněním jsem sledovala nevěřícné výrazy upírů kolem mě, když se mi konečky prstů začaly drolit, dokud nezmizely úplně. Drolení pokračovalo dál, dokud se mi z ruky od lokte nahoru nestala rozmazaná šmouha, která se nakonec rozplynula jako obláček.
„Neviditelnost,“ zašeptal ohromeně Carlisle. „Úžasné.“
„A hlavně užitečné,“ doplnila jsem ho. Pak jsem prudce protřepala svoji neviditelnou ruku a ta se ihned znovu zviditelnila.
„No páni, to chci umět taky!“ ozval se za námi vyšší ženský hlas. Jako na povel jsme se všichni otočili za jeho původcem.
V tu chvíli jsem se střetla se zlatýma očima vysoké bledé dívky. Upírka měla dlouhé vlnité vlasy barvy karamele a postavu topmodelky. Její pohled na mě se pomalu měnil od zaujatého přes překvapený až po krajně nepřátelský.
Plavým krokem se přenesla přes místnost až k sedačce, kde si sedla Edwardovi do klína a až přehnaně okatě ho políbila. Nepřipadalo mi to jako vřelé přivítání, spíše jako značkování území. Něco, co mi mělo jasně naznačit, že on patří jí a já se k němu nemám přibližovat.
Na chvíli jsem si pomyslela, jestli bych neměla žárlit. Aspoň trošičku. Ale ne, nic takového se nestalo. Možná, kdybych neviděla, jak se na něj dívá a s jakou láskou a něžností se jí Edward dotýká…
„Ty budeš asi Tanya,“ přerušila jsem jejich uvítací rituál, jakmile se už i ostatní začali nervózně ošívat. „Asi bych se měla něčemu přiučit, přeci jenom, mně s Chrisem to nikdy netrvá déle než dvě minuty,“ podotkla jsem tišeji, když se moje konstatování nedočkalo žádné odezvy.
„I já bych Rose někdy láskou sněd‘, ale my si to, na rozdíl od vás, aspoň necháváme do ložnice!“ snažil se mi pomoct Emmett.
Spiklenecky jsem se k němu naklonila.
„A neměl bys pak potíže s trávením?“ zeptala jsem se ho důvěrně.
Nevěřícně na mě vyvalil oči a poté vyprskl smíchy.
„No jo, máš pravdu. Raději to zkoušet nebudu.“
Sledovala jsem ho s pobaveným pohledem a uvědomila si, jak mi tento přerostlý ‚kašpárek‘ chyběl.
„Ehm, no, asi bych vás měl představit,“ odkašlal si Edward. No konečně ti to došlo, chlape! chtělo se mi vykřiknout, ale silou vůle jsem se udržela. Já jo, avšak Emmett si podobně znějící poznámku pro sebe nenechal. Edward se jen zamračil, ale jinak ji nechal bez povšimnutí.
„Takže, Tanyo, tohle je Sab. Sab, moje přítelkyně Tanya.“
„Těší mě,“ odpověděla jsem a přikývla na pozdrav.
„Mě taky,“ reagovala úsměvem stejně upřímným, jako byla její slova. Volně přeloženo, více bych věřila tomu, že sáňkování patří u afričanů mezi naprosto běžné aktivity.
Z úvah o tom, jak začít rozhovor s někým, kdo o to očividně nestojí, mě vytrhlo zazvonění telefonu. Chris.
Omluvně jsem se usmála na ostatní okolo a poté zaplula do chodby.
„Děje se něco, zlato?“ zeptala jsem se ho mile. Opravdu mu už tolik chybím? Přiznávám se, strávila jsem tu více času, než jsem plánovala, ale… To pomyšlení mi vyvolalo úsměv na tváři.
„Volám pracovně,“ odvětil. Můj úsměv ihned zmizel a nahradil ho napjatý výraz. Chrisův hlas měl ustaraný podtón.
„Co se děje?“ zopakovala jsem stísněně.
„Čekejte návštěvu.“
„Koho?“
„Volturiovy.“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one