Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

24.

Vytvořeno 15.11.2010 21:58:53 | Poslední změna 15.11.2010 21:59:18
24. kapitola
‚Nelíbí se mi to!‘ zopakovala jsem už po několikáté. Chrisovy pokusy mě uklidnit vycházely vniveč. ‚Něco se stane, vím to!‘
‚A co chceš dělat?‘ povzdechl si Chris.
S nedůvěrou jsem sledovala klidně stojícího Carlislea a Ara, který se spokojeně prohraboval celým jeho životem. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se já dokázala dobrovolně také tak vzdát svého soukromí. Leda přes moji mrtvolu!
Pro mě již přirozeně jsem na sebe opět vzala neviditelnost a nenápadně jsem se postavila hned vedle nehybné dvojice. Nehybné a ponořené do naprostého ticha.
‚Sakra!‘ zaklela jsem. ‚Nemůžeš mi říct, o čem tam mluví?‘
‚Dokazuje svoji nevinu,‘ odpověděl Chris. V duchu jsem protočila očima a raději se pozdržela komentářů. Teď na ně nebyla vhodná doba.
„Máš pravdu,“ usoudil Aro, když po nějaké době dospěl ke konci Carlislova života. Nečekala jsem, že promluví, a stěží jsem zadržela polekaný výkřik. Jak neprofesionální!!! „Opravdu na tomto spiknutí nemáte žádný podíl.“
„Hned na začátku jsem ti, Aro, říkal, že jediné, co chceme, je vést klidný a spořádaný život,“ odvětil mu Carlisle s klidem. Zmínila jsem se někdy, jak toho muže obdivuju? Být na jeho místě a někdo ohrožovat moji rodinu, řádím jako uragán!
„Pak ti tedy přeji, aby se vám to podařilo. Nezapomeňte se nám také někdy ukázat ve Volteře, například oslavy svatého Marka jsou vynikající záminkou!“ Aro naznačil něco jako úklonu a poté zamířil zpátky mezi své. Jen tak, tak jsem zabránila tomu, aby do mě vrazil.
Všechno vypadalo v pořádku. Volteřané se chystali k odchodu a nikomu z Cullenů se nic nestalo. Přesto ve mně stále převládal pocit, že se co nevidět něco semele.
‚Žádné sarkastické poznámky?‘ zeptala jsem se Chrise kousavě. Ano, chovat se tímto způsobem bylo vůči němu nefér, ale co? Pokud chce mě, má povaha je součástí balíčku! A právě teď jsem se potřebovala nějak odreagovat. Však až budeme spolu sami, já mu to vynahradím…
‚Už se nemůžu dočkat,‘ odpověděl Chris a mě v tu ránu celou polila červeň. Už zase jsem zapomněla, že slyší každou moji myšlenku?! I když, jak jsem nad tím tak přemýšlela… Do večera tolik času, který není čím zaplnit! Možná, kdybych pěkně poprosila…
‚Ani nevíš, jak rád bych se nechal přemluvit, ale ne. Máš pravdu, něco tady nesedí!‘ To mě okamžitě probralo z mého sladkého opojení. Upíří rychlostí jsem se přemístila tak, kde jsem cítila, že se Chris právě nachází.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se vlka sedícího přede mnou. Během okamžiku se na jeho místě tyčil vysoký svalnatý muž, kterého se zvířetem spojovala maximálně barva vlasů a srsti.
„Pochybuju, že by se prostě jen tak zvedli a odešli. Něco se děje, to je jasné, a já pochybuju, že by si Volterra právě teď mohla dovolit takovouto obrovskou a zároveň naprosto zbytečnou akci.“
Taktéž jsem se zadívala na skupinu bledých lidí s karmínově rudě zářícíma očima. O něčem se radili, ovšem ani můj skvěle vycvičený sluch nedokázal zachytit, o čem se baví.
„Taky nevím,“ odvětil Chris na moji nevyslovenou otázku. Podezřívavě jsem se zamračila. Napětí by se dalo krájet, a to už byl dohodnut mír. Zjevně jsme nebyli jediní s nepěknou předtuchou!
Najednou Chris vedle mě ztuhnul a z hrdla se mu vydralo tiché zavrčení. Nechápala jsem, co vyvolalo tu změnu, já totiž žádnou nezaregistrovala.
„Chrisi, co se děje?“ V mém hlase se začala ozývat panika. Opět neprofesionální, ale to jsem zrovna v tu chvíli neřešila. Vší silou jsem Chrisovi zatřásla rameny, ovšem s ním to ani nehnulo. Jako v tranzu zíral někam přes louku.
„Tak co to s tebou, sakra, je?!“ můj hlas začal nabírat čím dál vyšší hlasitost, ovšem on stále nereagoval.
V neblahém tušení jsem se otočila směrem k upírům a tentokrát jsem výkřik neudržela. Bylo to, jako by se byl zastavil čas. Všichni byli jako zkamenělí.
Nenapadlo mě nic lepšího než přiběhnout k lidem, které jsem před nedávnem ještě nazývala svojí rodinou. Přeskakovala jsem pohledem z jednoho skleněného výrazu na druhý a v duchu se modlila, aby to byl jen zlý sen. Strachy se mi rozklepala kolena; co teď! Bez rozmyslu jsem přiskočila k drobné Alici a snažila jsem se ji všemožně probudit, avšak vyšlo to nastejno, asi jako kdybych zkoušela rozpohybovat skálu. Z očí mi vytryskly slzy a musela jsem se o ni opřít, abych se nesvezla na zem.
„Tu neprobudíš,“ oznámil mi čísi posměvačný hlas. Polekaně jsem sebou škubla a vrávoravě se postavila na nohy. Očima jsem hledala původce hlasu, ovšem nikoho jsem neviděla.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se roztřeseně. Odpovědí mi byl několikanásobný smích, který se rozléhal lesem a působil, jako by se ozýval ze všech stran.
„Jména jsou zbytečná, Dítě,“ tentokrát jsem si byla jistá, že hlas pocházel od stromů za mnou. Prudce jsem se otočila a přikrčila jsem se do obranné pozice. „Ovšem pokud tě to doopravdy zajímá,“ muž udělal významnou odmlku. Někde nalevo zapraskala větvička. Otočila jsem se za tím zvukem a v tu ránu mě prudká rána srazila k zemi. Ovšem když jsem konečně dokázala rozehnat mžitky před očima, byla jsem na louce opět ‚sama‘. A znovu ten otravný smích.
„Jsem Marcus, budoucí král upírů. Tvá schopnost je velmi zajímavá, tudíž udělám výjimku a zeptám se tě; přidáš se k nám? Nejsilnější armádě současnosti? Společně dokážeme ovládnout celý svět!“
Zmateně jsem těkala kolem sebe. Nikoho jsem neviděla, nikoho jsem necítila. Co se to dělo? Pokusila jsem se postavit, ovšem okamžitě jsem zasykla bolestí. Teprve teď jsem si uvědomila, že celá moje pravá ruka je od krve. Tělem se mi začala šířit tupá, paralyzující bolest. Stříbro! Pomalu na mě začala padat hrozná únava. Nechápala jsem to, nechápala jsem vůbec nic!
Po nějaké době mi došlo, že Marcus s největší pravděpodobností čeká na odpověď. Posbírala jsem zbytky sil, vyškrábala se na nohy a hrdě zvedla hlavu.
„Jen přes moji mrtvolu,“ zasyčela jsem nenávistně. Odpovědí mi bylo strašidelné mumlání, kterému jsem nerozuměla, a o to strašidelněji tedy na mě působilo.
„Jsi si jistá?“ zeptal se mě Marcus. Překvapení a podrážděnost v jeho hlase mi přinášelo zvrácené uspokojení. Nebylo to sice nic moc, ale aspoň nějaký vzdor. „Máš poslední možnost si to rozmyslet.“
„Ne, děkuji.“ Můj hlas citelně slábnul a svět se mi rozplýval před očima. Napadlo mě jediné; umírám. Už nikdy neuvidím Charlieho. Žádná další večeře od Esme, intelektuální debata s Carlislem, žerty s Emmettem a nakupování s Alicí a Rose. Už nikdy neuvidím Edwardův odzbrojující úsměv, kterým mě vždy dostal na kolena. Bylo mi líto, že nikdy nepoznám upíry z Denali, kteří vypadali tak sympaticky. Už nikdy se nezasměju s Ozzym, Jackem a Tamarou. Nepohádám se s Alem. Sakra, ještě toho bylo tolik, co jsem chtěla stihnout!
Další rána. Odkud? Od koho? A záleželo snad na tom?
Má poslední myšlenka patřila lásce mého života. V představách jsem Chrise naposledy objala a políbila. Sbohem, má lásko. Miluji tě! Nikdy na mě nezapomeň! Sbohem…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one