Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

25.

Vytvořeno 22.11.2010 22:11:10 | Poslední změna 22.11.2010 22:17:31
25. kapitola
„Hej, hej ty, vzbuď se, dělej!“ Něčí ruka mě ne surově, přesto však nepříjemně pleskala po tvářích. Ledově studená ruka. Upír! Instinkt mi okamžitě radil neznámého zpacifikovat a zabránit mu mi ublížit, moje tělo však bylo jiného názoru. Jemu už totiž ublíženo bylo.
Tichým zavrčením, které i mě znělo jako zakvičení štěněte, jsem dala najevo, že jsem vzhůru, a poté jsem se horko těžko přesvědčila k posazení. Hlava mi třeštila, jako by v sobě hostovala tisíce permoníčků. „Nepij!“ zanadávala jsem si potichu a přitlačila si dlaně na spánky v marném pokusu zahnat migrénu.
Když se mi podařilo alespoň trošku probrat mé ztuhlé údy, konečně jsem se mohla podívat, komu to vlastně vděčím za probuzení.
Byla tma. Všimla jsem si, že jsem uvězněná spolu s několika dalšími ‚lidmi‘ v šedé, studené betonové cele. Dovnitř pronikal jen chabý paprsek světla ceděný hustě nasázenými mřížemi v okně. Nepřicházelo mi na rozum, k čemu tam ty mříže sloužily – okenní otvor byl tak úzký, že i kočka by se jím protáhla jen stěží.
Mé oči si už zvykly na šero a začaly rozeznávat obrysy spoluobyvatel této cely. Jako první jsem si prohlédla vetřelce v mém snovém světě. Tedy vetřelkyni. Byla to drobnější blondýnka s alabastrově bledou pletí. Upírka, podle uhlově černých duhovek jsem usoudila, že pekelně vyhladovělá. Přesto jemné rudé žilky dokazovaly, že vegetariánka rozhodně není. Měla bych se bát?!
Jako by vycítila mé myšlenky, vmžiku se přemístila o pár stop dál ode mě. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo nejmoudřejší – její upíří rychlost plus má paralýza ve mně rozhodně moc klidu nevyvolalo.
„Kde… Kde to jsem?“ zeptala jsem se opatrně. Můj hlas přilákal pozornost všech přítomných. Nervózně jsem se ošila; to, že jsem se stala středem pozornosti, se mi vůbec nelíbilo. Ovšem to jsem mohla řešit později, právě teď jsem totiž měla jiné věci na práci!
„To nikdo neví. Jsme na Marcusově hlavním velitelství nebo tak nějak, říkej tomu, jak chceš.“ odpověděla blondýnka.
Koukala jsem na ni, jako by jí narostla třetí ruka. Nechápala jsem to, opět. Copak jsem Marcusovi neřekla, podotýkám, že několikrát!, že s ním nechci mít nic společného?! Čeho chce docílit tím, že mě tu bude držet jako zajatce?!
„Tohle že má být naše záchrana?“ prohodil jeden z upírů znechuceně. Italsky. Smůla, půlka mého výcviku probíhala v Itálii, takže jsem mu rozuměla každé slovo. Proto jsem jen těžko zadržela škodolibý úšklebek, který se mi dral na tvář, když jej blondýna pár ostrými slovy zamáčkla jako obtížný hmyz. Z toho jsem pochopila, že ona tu nejspíše bude mít hlavní slovo.
„Dokážeš nás odtud dostat, Dítě?“ zeptala se mě, když mi opět začala věnovat pozornost. Tvrdost v jejím hlase vystřídal malý náznak naděje. Slabý, ale byl. Vlilo mi to do žil prazvláštní pocit důležitosti. Cítila jsem se povinná je zachránit. Je. Koho vlastně?
„Kdo je to nás?“ zvědavě jsem se zadívala na osoby, které se mačkaly u protější zdi, aby nám navodily alespoň náznak soukromí.
„Jmenuju se Jane,“ představila se blondýnka. Při zvuku jsem sebou trhla a podvědomě se od ní ještě více odtáhla. Jane? Jak to, že jsem ji nepoznala?! To jsem prošla výplachem mozku, nebo co?!
Janin nadlidský zrak můj pohyb samozřejmě zpozoroval. „Ne, neboj se mě! Nic ti neudělám!“ vyhrkla ihned. Ovšem její výkřik jí na důvěře nijak nepřidal. „Prosím, potřebujeme tvoji pomoc!“
„Prosím… prosím… sím…“ Její hlas se v ozvěně několikrát vracel zpátky.
Nerozhodně jsem od ní odvrátila zrak. Mé oči si již úplně uvykly tmě a já už dokázala bezpečně rozeznat tváře všech okolo. Byli různí – upíři i vlkodlaci, muži i ženy, mladí i starší. Společné měly dvě věci; strhané obličeje a veškerou naději upínali ke mně. Sama jsem si nebyla jistá, co mě děsilo víc.
S hrůzou jsem si uvědomila, že doposud všechny moje mise jely za pomoci tlačítka stop. Když se mi něco nedařilo, vždycky se objevil někdo, kdo mi pomohl úkol splnit, anebo jej dokončil on sám. Po ruce jsem mívala někoho zkušeného, komu jsem si mohla říct o radu a navíc po mém boku stál Chris, má tělesná i duševní podpora. Nikdy jsem nebyla sama…
Zpoza těžkých dveří, které nás všechny oddělovaly od světa, se začaly ozývat šoupavé zvuky doprovázené těžkým oddechováním a tichým bolestným sténáním. Všichni se otočili tím směrem a jako jeden muž odstoupili, co nejdál to šlo.
Klíč zaskřípal v zámku a odsunula se závora. Do místnosti vnikl slabý proužek světla – elektrického, ale světla.
Hromadný přesun způsobil, že mi naprosto zaclonil výhled. Chtěla jsem si déle užívat té chabé napodobeniny dne, vidět, co je za dveřmi. Pruh se rozšiřoval, když tu náhle…
Něco těžkého mne zavalilo a studená ruka mě připravila o hlas. Toužila jsem křičet, dát najevo svůj nesouhlas, ale nešlo to. Zoufale jsem se pokoušela osvobodit, ovšem bylo to, jako by mě zalehl slon. Nemohla jsem vůbec nic!
Další dutá rána následována skuhráním a psychopatickým smíchem, ze kterého se mi ježily chloupky v zátylku. Přestala jsem se vzpínat. Do nosu mě udeřil pach krve, ze kterého se mi mírně zamotala už tak dost popletená hlava. Instinkt mi napovídal, že pokud budu i nadále dělat problémy, další prolitá krev může patřit mně.
Dveře se po nějaké době s hlasitým prásk zabouchly, ovšem v místnosti bylo i nadále hrobové ticho rušené pouze tichým nářkem neznámé.
Tíha tlačící mne k zemi zmizela stejně rychle, jako se objevila, a já se opatrně posadila. Tak jako všichni kolem jsem zírala na třesoucí se hromádku uprostřed místnosti. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, proč jí nikdo nepomůže?
S námahou jsem se připlazila až k ní a opatrně ji otočila čelem k sobě. Ruce jsem měla okamžitě ulepené od krve, stejně jako byly její vlasy i oblečení. Nedokázala jsem odhadnout, jak ve skutečnosti měl vypadat její obličej, nyní posetý modřinami a celý oteklý.
Chtěla jsem jí nějak ulehčit od jejího trápení, ovšem nevěděla jsem jak.
„Kde je tu voda?“ zeptala jsem se přítomných rozklepaně, jak jsem opět přemáhala žaludeční nevolnost. Okamžitou reakcí bylo několikanásobné ‚Pssst!‘ a krátce poté mi někdo podstrčil malou nádobu plnou něčeho, čeho bych neměla odvahu se napít, ovšem teď jsem musela vzít zavděk i tím.
Kus mého trička dobře posloužil jako hadřík. Osůbka v mém klíně se přestala třást a po chvíli utichl i její hlas. Jen sípavý dech dokazoval, že je stále ještě naživu.
Kdo jí to ksakru mohl udělat?! A proč?! Někdo mi tady dluží vysvětlení, a to okamžitě!!!
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one