Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

8.

Vytvořeno 25.11.2009 18:42:42 | Poslední změna 25.11.2009 18:43:06
8.

S Chrisem po boku jsem vstoupila do místnosti, ukrývající se za tmavými dřevěnými dveřmi. Přede mnou se objevil pokoj, který připomínal zasedací místnost, jenže tento byl několikrát větší. Zdi měly jemně naoranžovělý odstín. Na jedné straně byly tři velká okna, která propouštěla dovnitř spoustu světla. Po stěnách visely spousty poliček, na nichž zkrášlovaly okolí květiny, palmy a kapradiny. Dodávaly místu jakousy domácí atmosféru.
Nábytek byl laděný do bílé barvy. Uprostřed místnosti byly tři pohovky a dvě křesla, dohromady tvořící kruh okolo nízkého bílého stolku.
Na jednom z křesel seděl muž. Byl širší postavy a na hlavě se mu začala tvořit pleš. Vypadal tak na pětatřicet, čtyřicet let. Když zvedl hlavu od notebooku, na němž pracoval, všimla jsem si jeho malých, vodově modrých očí a úzkých rtů, pevně stisknutých k sobě. Na sobě měl oblečení, které nebylo oblekem, ale do jeanů a trička také mělo daleko. Jeho černé šacení jen dokončovalo dojem přísnosti.
Nebyl mi vůbec sympatický. Jen jsem stála u těch dveří, zírala na něj a snažila se přemluvit byť jen k jedinému kroku.
„Jdeš?“ uslyšela jsem Chrisův hlas blíž, než jsem si myslela, že se jeho majitel nachází. Škubla jsem sebou a jen tak tak zadržela vylekaný výkřik. Muž u stolu se opět nezaujatě sklonil ke svému počítači.
„To je váš šéf?“ zašeptala jsem a udělala směrem ke Chrisovi několik kroků, dokud mezi námi nebyla jen minimální mezera.
„Dá se to tak říct.“ ozval se mi za zády neznámý hlas. Otočila jsem se a uskočila dozadu. Přede mnou totiž stál ten, který byl před vteřinou na sedačce. Nešlo mi na rozum, jak se mohl tak rychle dostat až ke mně… „Jsem Albert, ale můžeš mi říkat Al.“ natáhl ruku na pozdrav. Trochu trhaně jsem ji přijala a potřásla si s ní. Pak mi došlo, že se nejspíš ode mě čeká, že se také představím.
„Sab.“ řekla jsem pro mě nepřirozeně vysokým hlasem. Srdce mi bilo jako o závod, žilami proudil adrenalin.
„Těší mě. Neposadíme se?“ zeptal se formálně a rukou ukázal na křesla. Přikývla jsem, ale nehnula se z místa. Jen si povzdechl a sám si šel sednout.
Okolo pasu se mi obmotaly Chrisovy ruce, jeho dech jsem cítila na zátylku.
„Dvě věci; Klid, Al ti nic neudělá. A mohl bych tě požádat, abys mi slezla z nohy?“zašeptal mi do ucha. Sklonila jsem hlavu a zjistila, že když jsem před Alem uskakovala, Chris byl moc blízko…
„Jo, promiň.“ okamžitě jsem uvolnila jeho končetinu.
„Nevadí.“ jemně se na mě usmál a sundal ruce z mých boků. Chtěl se otočit, ale rukou jsem ho zadržela.
„Ty jdeš pryč?“znovu mě začala přemáhat panika.
„No… ano. Nepotřebujete mě tady.“ odpověděl.
„A nemůžeš tu zůstat?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Jestli chceš…“ pokrčil rameny. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Jeho přítomnost totiž u mě vyvolávala vlny relativního klidu.
Souhlasně jsem přikývla a následovala ho k sedačkám. Nechal mě posadit se jako první a potom zaujal místo vedle mě.
Pocítila jsem nervozitu. Cítila jsem se jako zlobivý žák v ředitelně. Nebýt Chrise, nejspíše bych se i rozklepala.
„Takže, Sab.“ začal Al rozhovor. „Vsadím se, že máš spoustu otázek.“ Nic jsem neřekla, ani se nehla, jen vyčkávala. „Jak už ti Chris určitě řekl, patříš mezi Děti noci.“
Jen jsem souhlasně přikývla a pro něj to bylo znamení toho, že má pokračovat.
„Nejspíš se ptáš, kdo jsme. Naše společnost byla založena před čtyřmi sty lety, údajně několika upíry a vlkodlaky, kteří chtěli mír mezi rasami. V knihách je zmíněno, že je vedla žena, jejíž jméno není známo, která sama měla dítě s vlkodlakem, proto se mezi Děti noci řadí potomci mytických bytostí.
Mezi ně patří všichni v tomto domě, já, Chris, ale také ty. Každé Dítě má v těle lidskou krev a upíří i vlkodlačí jed. Naší prací je ochraňovat lidi před vyvražďováním, udržovat rovnováhu mezi vlkodlaky a upíry a také udržet jejich existenci v tajnosti. Takže platíme jako taková policie.
Teď je jen na tobě rozhodnutí, jestli se k nám přidáš nebo ne, nikdo tě nutit nemůže. Buďto nás odmítneš a budeš dál žít lidský život, s tou výjimkou, že budeš imunní proti jedu těchto ras a upír nedokáže vysát tvoji krev. Anebo se rozhodneš připojit do naší společnosti. Nakazíme tě upířím jedem, vlkodlačí už v sobě máš po otci. Získáš nesmrtelnost, nadlidskou sílu a rychlost. A potom buď nějakou schopnost, nebo ještě větší sílu.
Jak už jsem říkal, rozhodnutí je na tobě, ale chtěl bych tě ujistit, že tě tady všichni rádi přivítáme. A teď se můžeš zeptat na své otázky.“ dal mi prostor.
„Jaké schopnosti můžu dostat?“ byla má první otázka. Vzpomněla jsem si totiž na Culleny, schopnosti Alice, Jaspera a… Edwarda. Líbilo by se mi něco takového také umět…
„Toto umění je u každého jiné. Například já se umím přemisťovat.“ vysvětlil mi Al způsob, jak se na začátku dostal tak blízko ke mně.
„Tamara tvoří budoucnost. Já umím číst myšlenky, případně je měnit. Občas se mi podaří je i vymazat, ale nedělám to moc často. Přijde mi to jako přílišné šťourání v cizím soukromí.“ přidal se Chris.
„Už to čtení je šťouráním, nemyslíš?“ otočila jsem se na něj.
„Abych mysl slyšel, musím se soustředit.“ pokrčil rameny.
„Tak to já mám schopnost už teď, mně nikdo myšlenky číst nemůže.“ prohlásila jsem rozhodně. Jako na povel se oba mí společníci rozesmáli. Nechápavě jsem se zamračila.
„Víš, každé Dítě má už od narození jeden štít, psychický nebo fyzický. Platí to proti upírům, kteří mají schopnosti, ale mezi námi ne.“ vysvětlil Al.
„Takže se mi můžeš hrabat v hlavě?“ zeptala jsem se Chrise s podtónem nechuti.
„Když se budu snažit…“
„Nesnaž se.“ upozornila jsem ho rázně. Jen se škodolibě ušklíbnul. Nechala jsem to plavat.
Otočila jsem se zpátky na Ala. „Pokud se rozhodnu zůstat člověkem…“
„Nebudeme ti bránit. Ale jelikož jsi mrtvá, budeš muset mít novou identitu a nebudeš smět kontaktovat nikoho ze své minulosti; přátele, rodinu… nikoho.“
„A když si vyberu druhou možnost…“
„Infikujeme tě jedem, který rozvine tvé skryté možnosti a talent. Poté se zařadíš do jednoho výcvikového tábora, kde tě naučíme sebeobranu, používání tvé schopnosti, zlepší se ti fyzička, poznáš různé zbraně a jejich užití. Po dokončení základního výcviku začneš dostávat úkoly. Pokud budeš v terénu, přiřadíme ti partnera, se kterým budeš pracovat; nejspíše Chrise, vidím, že si docela rozumíte…“
Měla jsem co dělat, abych si sarkasticky neuchechtla. Kdyby tak věděl, jak jsem se ke Chrisovi chovala před půl hodinou…
„Samozřejmě si musíš všechno promyslet, řekni nám, až se rozhodneš, počkáme. Máš ještě nějaké otázky?“ Záporně jsem zakroutila hlavou. „Dobře, potom se těším na naši další schůzku. Doufám, že tvá odpověď bude pozitivní.“
Zatímco to Al říkal, všichni jsme se postavili a na konci mi Al opět podal ruku. Potom se opět věnoval počítači, považoval naše setkání za ukončené. A já měla nad čím přemýšlet…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one