Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

prolog

Vytvořeno 29.06.2009 11:58:53 | Poslední změna 29.06.2009 11:59:23
Lidé si vždy mysleli, že jsou pány světa. Kvůli nim a jejich pýše a chtivosti vymřelo nespočet druhů jak rostlinných, tak i živočišných. Objevovali nová území, nové a nové vynálezy, válčili spolu a zabíjeli se navzájem. Měli se za vládce. Jen málokoho napadlo, že by existoval nějaký druh vyšší než člověk. A když už to někoho napadlo, ihned to zamítl.
Avšak ty druhy, které byly na potravním žebříčku výš než člověk, byly rovnou dva. Byly a stále existují. Dva věční rivalové bojující proti sobě. Žijí mezi námi. Údajné výplody mytologie jako naši spoluobčané. Tiše a anonymně pokračují v úsilí způsobit vymření druhého rodu a potom ovládnout svět. Upíři a vlkodlaci. Tak rozdílní a zároveň tak stejní. Jako řeka a oheň, jako světlo a tma, jako den a noc. Nenávidí se a přitom jeden bez druhého nemůže obývat tuto zemi.
Ovšem všechno se mění. Plameny v popel, skála v prach. Lidé se díky vynálezům stali civilizovanějšími, začali se stěhovat do měst, už jen málokdo uměl bojovat. Oběma druhům tím ulehčili lovy, připravili se tím o svou poslední šanci na alespoň malý vzdor, přišli o svou poslední ochranu. Avšak, byť nevědomky, jednu ochranu přeci jenom lidé získali. Nejedna žena totiž podlehla nevídané kráse upíra nebo vlkodlaka a za devět měsíců přibyl nový obyvatel Modré planety. Dítě nechtěné vlastním otcem.
Toto dítě o svých devatenáctých narozeninách poodhalí roušku tajemství a podívá se věcem pod povrch. Uvidí vše takové, jaké je to doopravdy. Bezpečně pozná, kdo je upír, kdo člověk a kdo vlkodlak. Poté se rozhodne, jakou cestou se vydá. Jestli bude dál obyčejným člověkem, který se od ostatních bude lišit pouze tím, že mu ani vlk ani upír nedokáže ublížit a ani jejich dary na něj nebudou působit.
Nebo si vybere cestu druhou. Stane se strážcem lidí, bude je bránit před velkými masakry způsobené údajně neexistujícími tvory, které zase bude chránit před prozrazením a udržovat tak lidstvo ve sladké nevědomosti. Ke svému štítu proti schopnostem ostatních dostane buď nějakou zvláštní dovednost anebo ještě větší rychlost a sílu než talentovaní. Do krve mu bude vpraven jed největšího nepřítele jeho otce a ono se potom stane spojením všech tří nejvyšších druhů na Zemi. Jako člověku mu bije srdce, dokáže na sebe vzít vlčí podobu a rychlostí a silou se rovná upírům.
Těmto dětem se říká různě. Někdo je nazývá Strážci světla, někdo Vznešenými. Oni sami si říkají Děti noci.


Pomalu opět začínám vnímat svět kolem sebe. Je tu tma. Tohle je první myšlenka, která mě napadne. A potom – au. Zvláštní, jak tyto dvě slabiky dokážou vyjádřit pocit. Mimochodem, ten nejnepříjemnější pocit na světě, pocit bolesti. Je jedno, jestli se říznete o papír nebo vás přejede náklaďák. Vždy to okomentujete slovem au.
Kolikrát se jeden ocitne na pokraji smrti, aniž by zemřel? Jednou? Dvakrát? To jsem potom já sebrala tuto šanci hned několika lidem, já to zažila mockrát. Ale teď to je horší.
Sklopila jsem hlavu a všimla si něčeho, co tam být určitě nemělo. Dlouhá tyč, která trčí z mého břicha. To by nebylo samo o sobě nějak extra strašné, kdyby ta tyč nebyla stříbrná, takže se vsadím, že v tento moment mám v sobě tolik stříbra, že by to stačilo na otevření malého zlatnictví. Nevím, ve filmech se říká, že když víte, že se blíží konec, zatnete zuby a zapomenete na všechno, kromě toho, na čem vám záleží. Blbost. Toto pálilo jako sviňa. A ani mě nenapadlo žádné jak nebo kde jsem se to vlastně ocitla, mě napadlo PROČ? Kde se stala chyba? Proč jsem tady se stříbrným klackem u srdce?
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one