Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

kapitola 1

Vytvořeno 30.04.2009 20:30:04 | Poslední změna 23.08.2009 17:58:46
Tak co bych vám asi měla o sobě říct? Jmenuji se Demetra Gonzales, pocházím z amerického města Salem, to je hlavní město Oregonu. Jméno Demetra mi dala má matka, která původně pochází z Řecka. Táta je Španěl, ale ten mi dal pouze příjmení, nikdy jsem ho neviděla a ani už nemám zájem. Máma o něm také nemluví, takže znám jen jeho národnost.
Všechno to začalo, když mi bylo asi 7 let. Ve škole bylo hodně písemek, školní rok končil a já se těšila na blížící se prázdniny. Všechno bylo fajn, škola mi nikdy nedělala problémy, žádný Einstein jsem sice nebyla, ale na samé jedničky to stačilo. Máma dole dělala palačinky k večeři. Poslední dobou jí nebylo moc dobře, málo jedla, zvracela a příšerně zhubla. Často zůstala celý den v posteli a já se starala o domácnost. Nevadilo mi to, více jsem byla hrdá na to, že zatím co ostatní spolužáci stěží ohřáli párky, mě nedělalo problém uvařit celý oběd.
„Večeře!“ zavolala máma z kuchyně.
„Už jdu!“ křikla jsem zpátky a šla dolů za mámou. Posadila jsem se ke stolu naproti ní a pustila se do večeře. Až po druhé palačince jsem si všimla, že máma nejí. Vždy se snažila do sebe alespoň trochu potravy dostat.
„Proč nejíš, mami?“ zeptala jsem se. Jen se na mě smutně usmála, ale neodpověděla. Dál se dívala na mě, jak ve mně mizí další amoleta. Věděla jsem, že mi chce něco říct, nevěděla jsem, co a něco mi říkalo, že se mi to nebude líbit. Dojedla jsem.
„Dem, musím ti něco říct. Něco hodně důležitého.“ nelíbil se mi její hlas. Ani se na mě nepodívala.
„Věřím, že už jsi dost veliká, abys to věděla. Stejně bys na to přišla.“ měla mou plnou pozornost.
„Víš,“ nadechla se. „Říká se mi to těžko, ale dneska jsem byla v nemocnici.“ Tam se přeci chodí skoro pořád. Konečně si došla k někomu, kdo ji donutí přibrat a pomůže jí normálně jíst.
„Byla jsem na onkologii.“ pokračovala. Začalo mi svítat. Na onkologii se přeci…ne!
„Mám rakovinu.“ řekla nakonec. Mé srdce pár úderů vynechalo a pak se rozeběhlo na tři sta tepů za minutu. Ucítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy a máma na tom byla stejně. Už jako malé dítě, které vůbec ničemu nerozumělo, jsem věděla jednu věc. Brzy o mámu přijdu navždy. Budu sama na celém světě
„Ne, maminko, že mi neumřeš.“ přiběhla jsem k ní a objala ji. Obě jsme brečely té druhé na rameno. Ten den byl nejhorší v celém mém životě.
A pak to všechno začalo. Máma nejdříve začala brát tabletky. Pár měsíců to bylo v pohodě, ale pak se to začalo zhoršovat. Máma byla slabá, celé dny nevycházela z pokoje. Starala jsem se o ni, jako by to byla má dcera. Potřebovala mě a já pro ni dělala, co bylo v mých silách. Často jsem ji slyšela zvracet a trpěla s ní. Pokaždé, když jsem musela do školy, jsem se děsila, aby se jí nic nestalo, když s ní nebudu. Měla jsem strach, že jednou přijdu domů a uvidím ji ležet na zemi, mrtvou… Ta nemoc ji ničila. Ztrácela se před očima, byla vyhublá jako z koncentračního tábora, tmavé vlasy byly zplihlé a v očích jí chyběl život. Málo se smála, spíše vůbec, a když ano, znělo to jako startér u trabantu.
Uběhl rok a půl. Léky nepomáhaly a musely přijít na řadu chemoterapie. Její dříve zplihlé vlasy jí vypadaly úplně a kůži měla popelavě šedou. Teď jsem jí slýchávala po nocích sténat bolestí do polštáře a mučilo mě, že jí nepomůžu.
Jednoho dne se stal zázrak. Máma chodila na nějakou novou terapii, která pomáhala. Vlasy jí zase začaly růst, nebyly sice jako na začátku, ale byly. Její kůže dostala zdravější barvu. Lékaři byli překvapení a říkali nám, že to dlouho nevydrží a pak zaútočí ještě silněji, ale to nám bylo jedno. Užívaly jsme si ten náš čas navíc, jak jen to šlo.
Bylo někde na konci července, kdy mi máma oznámila, že jedeme stanovat.
„Zbláznila ses, mami?“ vyvalila jsem oči. Smutně se pousmála.
„Prosím, pojeďme, vždyť to bude naposledy a já chci ještě jednou zažít ten pocit, kdy večer usínáš u ohně a ráno tě budí okolní příroda.“ přemlouvala mě. Já jí vyhověla, včera jsme se dozvěděly, že jí zbývají poslední tři až čtyři měsíce maximálně života.
„Bude to náš poslední výlet, tak jí vyhovím a naplno si to užijeme.“ přitakala jsem jí a druhé ráno jsme vyrazily do lesa.
Možná, kdybych jí to nedovolila, nemuselo by se to stát. Možná, kdybychom si lépe prostudovaly, kde to vlastně jsme, nemuselo by se to stát. Možná kdyby… To je na tom nejhorší, to kdyby. No prostě, přišly jsme na to místo a rozdělaly stan. Večer jsme si zapálily oheň, opekly si já párek a máma něco co už ani nevím co, potichu si zpívaly do plamenů a držely se za ruce. Ve stanu jsme usnuly vedle sebe a měly klidnou noc, kdy mě neděsily noční můry a mámu nic nebolelo. Ráno jsme se probudily do sluncem zalitého rána, všude kolem byl slyšet zpěv ptáků a zvuky přírody-šumění potoka, vítr v korunách stromů… Nádherné ráno. Máma byla šťastná. Byl to její poslední výlet, věděla to a užívala si každou minutku. Dopoledne jsme si udělaly procházku po okolí, na oběd jsme si ohřály jídlo v ešusech a odpoledne, za největšího parna, to jsme si jen tak povídaly.
Přišla noc, všude byla tma, jen náš oheň osvětloval blízké okolí. Naslouchaly jsme s mámou zvukům okolo. Slyšely jsme cvrčky a později i sovu. V dáli zavyl vlk. Kolem desáté večer jsme se chystaly do hajan, zpoza mraků vyšel měsíc a ozářil naši louku. Znovu zavytí vlka, ale už ne tak daleko. A pak další, další a další. Ne jednoho vlka, spousty vlků, blíž a blíž. Začala jsem se bát. V nedalekém lese se mihl stín. A pak se zpoza stromů vyřítila obrovská chlupatá koule, která jen proběhla kolem nás a vzala kus masa, který byl u stanu. Pak se začali přibližovat další. Máma mi vtiskla do ruky hořící klacek.
„Utíkej!“ zařvala na mě.
„Ale mami, nemůžu tě tu nechat!“ odpověděla jsem jí hystericky.
„Musíš. Běž. Mám tě ráda.“ s tím a pochodní v ruce se postavila smečce vlků. A já, já ji poslechla a vzala nohy na ramena. Později mi říkali, že to bylo správné, ale přeci… kdybych tam zůstala, možná bych mámě pomohla a umožnila jí žít další zbývající dva měsíce. Pamatuji si, jak běžím lesem. Za mnou byl jeden z vlků a v dálce se ozývala táhlá bolestná vlčí zavytí. Kus přede mnou jsem uviděla světlo. Chalupa a v ní pomoc. Rozběhla jsem se tím směrem ještě rychleji, vítr mě šlehal do tváří a nohy bolely, já si toho nevšímala. Vlk mě už dostihl a kousl mě do ruky. Poslední, co vím, byl zvuk výstřelu a zuby pustily mou ruku. Vlk vyštěkl, padl mrtvý k zemi a nade mnou se nakláněla mužská tvář.
„Prosím, máma, je na té louce sama.“ zašeptala jsem z posledních sil a upadla do bezvědomí…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one