Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

10. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:48:50 | Poslední změna 05.05.2009 05:49:46
10. kapitola Proroctví
„Takže.“ odkašlala si. „Jsme tu kvůli něčemu, co nám změní celé životy. Nejen nám, ale i všem ostatním upírům na našem světě.“ odmlčela se a zahleděla se někam do dálky. Po chvíli se na nás zase otočila. Chvíli si prohlížela každého z rodiny, nakonec ale upřela oči na mě a mou sestru. Ještě jednou se po nás podívala a potom řekla:
„V minulých dnech se do našich řad přidali dva jedinci, kteří způsobí pád Volteriů.“ Chvíli jsme na ni němě zírali. Ta obyčejná krátká věta všem vyrazila dech. Mě však ani tak nezaujal obsah slov jako to, jak to řekla. Alias úplně normálně. I když, co jsem čekala? Věštbu starodávným jazykem ve verších?
„A jak?“ zeptal se po chvíli Carlisle.
„Tělo a duše budou bok po boku bojovat proti útlaku. Nebude nikdo, kdo by jim zabránil.“
Po chvíli se řeči ujala Kate. „Bezva, musím říct, že Volturiovi mi už nějaký ten pátek lezou krkem. Takže, kde ty vyvolené najdeme? Velice ráda jim pomůžu poslat Volturie tam, kam patří. Do horoucích pekel.“ tázavě se podívala na Coru. Ta se jen usmála.
„Nikoho hledat nemusíte. Vyvolené jsou v této místnosti. Tak stejné, a přitom tak odlišné. Tak stejné, a přitom tak mocné.“ a pohlédla přitom na mě a Hannah. Vzápětí to nebyla jen ona, kdo na nás upíral zrak. Všichni na nás zírali a mně to nedělalo zrovna nejlépe. Nikdy jsem neměla ráda příliš pozornosti, dokonce ani Hannah na tom nebyla nejlépe, a to vždy byla ráda ve středu pozornosti. Po chvíli se má sestra ozvala.
„A může mi někdo pořádně vysvětlit, kdo ti Volturiovi vlastně jsou?“
Já si to pamatovala velice dobře. Modlila jsem se, ať se už s nimi nikdy nesetkám, ale má prosba nebyla vyslyšena. Vysvětlovat začal Eleazar.
„Volturiovi jsou několik staletí stará královská rodina žijící v Itálii. Své sídlo mají ve Volteře. Jejich rodina má nyní šest členů plus garda. Jejich vůdcem je nejstarší upír jménem Aro. Má vynikající schopnost, když se někoho dotkne, ví o všem, co si ten dotyčný za celý svůj život byť jen na okamžik pomyslel. Jediný, u koho to nezjistil, je tady Bella.“
„Ty už si se s nimi setkala?“ skočila mu do řeči Hannah. Otázka směřovala na mě a já jen tiše přikývla. Eleazar chvíli počkal a pak pokračoval.
„Potom jsou tam jeho bratři, Marcus a Caius. Marcus cítí vztahy a dokáže je měnit. Caius dokáže ovládat cizí mysl, ale jen na krátkou vzdálenost. Opět to funguje u všech kromě Belly. Schopnosti manželek Marcuse a Caia nikdo nezná, je však možné, že žádné nemají.“ odmlčel se.
„A proč tu vlastně jsou?“ zeptala se Hannah. Tentokrát začal mluvit Andrew.
„Před několika staletími, nevím už kolika, ale je to alespoň dva tisíce let, byli všichni upíři svobodní, volní. Potlukovali se jen tak po světě, když měli hlad, tak jedli, když chtěli, zabíjeli. S něčím jako utajení jsme si nedělali starosti.“ Všichni na něj vyvalili oči. Povzdechl si a pokračoval.
„Ano, i já k nim patřil. Jednoho dne se z neznáma objevila dvojice upírů. Začala nám namlouvat, že upíři jsou vznešený rod. Že má ovládnout svět, sesadit lidi z vrcholu moci, že jsou to jen zvířata, která se mají chovat pro potravu, stejně jako oni chovají dobytek. Byli velice přesvědčiví a nám se nápad být nejmocnější na světě líbil. Byli jsme hloupí a pošetilí. Pomalu se začala tvořit armáda „za svobodu“, jak jsme si říkali. Dobývali jsme svět, kontinent po kontinentu. Začali jsme na malých ostrovech v oceánech, potom jsme zabrali Austrálii a Ameriku. Austrálii jsme úplně vylidnili do posledního človíčka, v Americe přežila jen hrstka obyvatel. Jsou to předci indiánů. Pak jsme táhli na Evropu, ale tam začaly první neshody. Pomalu opadalo prvotní nadšení a my si začali uvědomovat, co děláme. To, že svým počínáním se vlastně připravujeme o potravu. Naše armáda se začala rozpadat, ale to už si naši dva vůdci našli trvalé sídlo v Rumunsku, na nás si ani nevzpomněli. Z nás se staly malé skupinky a nakonec jsme žili jen jako jednotlivci. Z našich vůdců se vyklubali jen nafoukaní namyšlenci, které vůbec nezajímalo dění kolem nich. To se nám nelíbilo, měli jsme si podmanit svět a ne jen tak být na jednom místě a užívat si. Rumuni si našli manželky, pár upírů s nejlepšími schopnostmi přijali za své děti. Přemístili své sídlo do Řecka na horu Olymp, prohlásili se za bohy a nutili lidi, aby je uctívali. Jistě už víte, jaké měli schopnosti. Legendy o bozích z Olympu jsou pravdivé. V tu chvíli na scénu nastoupili Volturiovi. Rumuny sesadili a začali nám vládnout. Zavedli nám přísné zákony, které jsme museli dodržovat. Nejdůležitějším zákonem bylo utajení. Z našeho masového tažení po Evropě udělali epidemii a Ameriku s Austrálií nazvali neobydleným novým světem. Lidstvo se opět začalo množit a my s nimi museli dál žít, pod taktovkou samozvaných králů, ale nikdo si nemohl stěžovat.“ dokončil své vyprávění. Kolem bylo ticho, každý přemýšlel o svém.
„Musím říci, že byli velice dobří v tom, co dělali a vlastně i dělají. Lidé tu jsou stále v nemalém množství a o naší existenci nemají ani zdání. Dochovalo se pár legend, ale ty jsou skutečnosti natolik vzdálené, že nás neohrožují. Volturie znám a pár let jsem s nimi pobýval. Je to asi dvě stě let zpátky, tehdy se vážně jen zajímali o to, abychom byli v bezpečí. Postupem času se k nim přidávali další a další upíři, proto teď mají dost silnou armádu s úžasnými schopnostmi. Ale v poslední době se dost změnili, začínají se chovat stejně jako tehdy Rumuni. Chtějí si podmanit svět způsobem buď jsi s námi, nebo proti nám a zemřeš.“
„Ano, a proto jste tu vy, vyvolené, abyste jim v tom zabránily, svrhly je a zabránily tak jejich hrůzovládě.“ dokončila Cora.
Ještě chvíli jsem čekala, kdy někdo zakřičí „Apríl“ nebo něco podobného, co by mi prostě řeklo, že je to celé jen sranda. Ale nikdo se k tomu neměl, dokonce i Emmett se tvářil vážně.
„Takže já a Hannah máme vlastně zachránit svět?“ zeptala jsem se opatrně. Všichni upřeli svůj zrak na mě.
„Ano, ty a tvá sestra máte neobyčejné schopnosti. Cítím to z vás. Ty jsi duše a ona to tělo. Zjednodušeně ona dokáže cokoliv fyzického a ty cokoliv psychického. Nemáš někdy pocit, že svou myslí děláš něco neobvyklého, nebo že máš schopnost jako Jane, což určitě máš, nebo něco podobného?“ zeptal se mě Eleazar.
„Ano, vlastně jsem s tebou o tom chtěla mluvit. Občas mám pocit, že se mnou někdo mluví, a přitom to není pravda. Ale to mě spíše napadala myšlenka psychické nemoci.“ přiznala jsem se a podívala se na Edwarda. Měl kamenný výraz na tváři, nemohla jsem z ní nic vyčíst.
„Dobře, můžeme to vyzkoušet. Řeknu jednu dlouhou větu a ty ji po mě zopakuj.“ přikázal mi. „Četla jsi dnešní noviny?“ zeptal se mě, a když jsem zakroutila hlavou, usmál se a začal číst novinový článek.
„V lednu byl na poloostrově Malá Asie nalezen pozůstatek nádobí z doby Mezopotámské.“ přečetl a já to po něm poslušně zopakovala. Všichni na mě zírali.
„No to je gól! Další, kdo se nám bude hrabat v hlavě!“ zvolal Emmett hraně naštvaným tónem hlasu.
„Proč?“ nechápala jsem.
„Nejspíše proto, že Eleazar přečetl nahlas jen první tři slova. Zbytek jsi mu přečetla v hlavě.“ Edward promluvil poprvé za celou tu dobu, co jsme byli v obýváku.
„A co ty, Hannah, neobjevila se už u tebe nějaká schopnost?“ zeptal se Eleazar Hannah. Ta se zamyslela.
„Jednou, překvapila mě puma při lovu, nevěděla jsem o ní a ona po mně skočila, já se lekla a ji najednou něco přinutilo změnit směr skoku. Ale potom ještě, když jsem poprvé přišla ke Cullenům. Docela jsem se bála Jaspera, vypadal, že by ze mě nejraději udělal sushi, tak jsem kolem něj udělala bublinu, aby se ke mně nemohl přiblížit. Promiň, Jaspere.“ otočila se na Jaspera. Eleazar jen pokývl hlavou.
„Tos byla ty?“ zeptal se Jasper a vyvalil oči.
Znovu bylo ticho, každý byl ponořen do vlastního myšlení. Ze zasnění nás vytrhla Tanya.
„Je to všechno? Musím na lov, tak budete mě ještě potřebovat?“ otočila se na Eleazara. Ten jí odpověděl.
„Ne, oficiálně rozpouštím poradu.“ Všichni se začali zvedat, aby mohli jít do svých pokojů.
„Počkejte.“ řekla jsem. Všichni se zarazili.
„Říkali jste, že Volturiů je šest…“
„Ano. Ještě je tam Caiova dcera Amání.“ odvětil Eleazar.
„Caius má dceru?“ zeptala se ho Esme. „A co umí ona?“
Eleazarův výraz ztvrdl a já věděla, že to nebude nic dobrého…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one