Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

11. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:49:54 | Poslední změna 05.05.2009 05:50:43
11. kapitola Silný protivník
„Dobře, CO tedy umí?“ zeptala jsem se Eleazara nepřirozeně klidným hlasem. Já nebyla klidná vůbec, podivila jsem se nad tím, jak to znělo.
„Arova dcera se jmenuje Amání. Její schopnost je neutralizace-žádná moc na ni nepůsobí. Proto ji Aro trénuje, aby byla velmi dobrá, nejlepší v boji. A myslím, že se mu to daří. Je to pro každého nevýhoda, musí s ní bojovat tělo na tělo. Pro někoho jako je Jane a jiné, kterých celá síla spočívá ve schopnostech, to nezničující. Nemají šanci.“ odpověděl. To asi nebude dobré, napadlo mě. Ne, to vůbec není dobré.
„Potom se ještě říká, že si prý už i Aro našel manželku.“ řekl Carlisle.
„Ano, ale to ještě nikdo nepotvrdil.“ vložila se do rozhovoru Kate. Eleazar se na ni smutně usmál.
„Nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Myslím, že s jejich schopnostmi to ale bude pravda.“
„A kdo by to měl být?“ zeptala se Esme.
„Nemesis.“ hlesla Carmen.
„Nemesis?“ vyjekli Alice a Jasper.
„Vy ji znáte?“ zeptala jsem se jich.
„Ano.“ oznámil mi Jasper. Alice zírala do prázdna a vypadala, že se každou chvíli rozpláče.
„Nemesis je jméno řecké bohyně pomsty a to je její schopnost. Když se ti chce pomstít, udělá to a ty tomu nezabráníš. Její pomsty většinou končí smrtí. Může tě obdarovat štěstím i neštěstím.“ pokračoval.
„Něco podobného, jako umím já?“ zeptala se Tanya. Na můj tázavý pohled mi odpověděla. „Já dokážu to, že tě uspím a vytvořím něco jako sen. V něm je to, co chci a ty to považuješ za skutečnost. Dokonce i když se vzbudíš, stále si myslíš, že se to stalo. Můžu ti tak splnit jakékoliv sny, ale i jakékoliv noční můry.“
„Ano, něco takového. Ale ty vytváříš jen sny, ona ty sny mění ve skutečnost.“ odvětil jí Eleazar.
„Popravdě, nedivil bych se, kdyby ona byla tou bohyní. Moc upírů z té doby nepřežilo, ale stále několik z nás je na tomto světě.“ řekl Andrew a zamyslel se.
„No a proč s tím neskončíme? Proroctví je, že Volturie naše holky sesadí, tak proč tam prostě nepřijdeme a nepošleme je do háje?“ zeptal se Emmett. Taky by mě to zajímalo, proroctví se přeci nedá změnit.
„Nejspíše proto, že nevím, kdy se to stane. Může se stát, že to nedokážou. Volturiovi je uvězní a proroctví se naplní třeba až za dva tisíce let. A myslím, že byste je tam nenechali jet jen tak a samotné. Tím pádem se může stát, že nás všechny zabijí. To doufám nechcete.“ řekla mu Cora.
„Co tedy máme dělat?“ vyslovila jsem tiše otázku za všechny přítomné. Ticho, jen ticho mi odpovědělo na mou otázku. Nikdo nevěděl, co dělat.
„Já bych začala tím, že bych si zajistila dobré zázemí.“ začala Cora. Všichni se na ni podívali.
„Jak to myslíš?“ zašeptala Hannah.
„Myslím tím to, že byste měli pomoci své staré známé ze Sunnydale. Když porazíte vůdce jejích nepřátel, získáte tím pevnou základnu a nějakou sílu k tomu.“ vysvětlovala Cora.
„Jak? Myslíš, že by Volturiům ublížil tento druh upírů?“ zeptala jsem se skepticky.
„Stejně jako voda kameni. Kámen bude vzdorovat, ale nakonec povolí.“ zněla další Cořina slova.
„Aha. Takže máme jet zpátky do Sunnydale a společně s Buffy porazit toho, jak se to vlastně jmenuje, Pána?“ ujišťovala jsem se.
„Ano. Ale nezapomeňte, vy jste kámen a oni voda. Je jen na vás, jak pevný je ten kámen.“ varovala nás Cora. Potom se otočila s tím, že také potřebuje na lov a přidala se k Tanye. Postupně nás opouštěli i ostatní.

Rozhodla jsem se, že se projdu po venku. Zvedla jsem se z pohovky a zarazila se, když jsem slyšela své jméno. Byla to Hannah, kdo mě oslovil.
„Bello, mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se mě.
„Jistě. Jdu ven, můžeš jít se mnou.“ nabídla jsem. Přikývla a spolu jsme pomalu vyšly před dům, své drahé polovičky jsme nechaly samotné.
„Co se děje?“ začala jsem.
„Že to není pravda.“ pověděla smutně. „Že je to jen sen.“
„Není.“ odpověděla jsem jí.
„Takže, když si to shrnu, my dvě jsme nejmocnější osoby na této planetě. Máme svrhnout dva tisíce let vládnoucí rod upírů. Brnkačka!“
„Jo, tak nějak.“ odpověděla jsem jí ironicky. „Vážně brnkačka. Až na to, že u toho můžeme zemřít nejen my dvě, ale i naše rodina a ti, které milujeme.“ Přešla to mlčením.
Pomalu jsme se procházeli lesem.
„Víš, stejně se divím, že ty jsi tělo a já mysl. Na přemýšlení jsi tu byla vždycky ty.“ konstatovala jsem.
„Jasně, na vymýšlení blbostí, ale aspoň něco.“ Jen pokrčila rameny. Ani jsem nevěděla, jak jsme se ocitly u řeky.
„Říkají, že já jsem tělo.“ oznámila mi má sestra. „A tedy mě musí poslouchat všechno pevné, takže i voda.“ Začala se soustředit. Chtěla jsem se jí zeptat, co to dělá. A pak jsem si toho všimla. Malinká kapka vody se zvedla z líného proudu řeky. Chvíli visela ve vzduchu, potom spadla zpátky. Hannah vedle mě zavrčela, zavřela oči a ještě více se soustředila. Další kapka se zvedla, ale hned následovala tu první. Nakonec se to Hannah povedlo. Kapka velikosti golfového míčku se udržela ve vzduchu, sestra k ní natáhla ruku dlaní, kapka se ještě více zvedla a přiletěla k nám. Hannah si ji zálibně prohlížela.
„Víš, musím říct, že mě to děsí.“ povzdechla si. „Děsí mě to moc. Ale zvykám si.“ řekla, stiskla dlaň a kapka se rozletěla na tisíc miniaturních kapiček. Potom se Hannah sklonila k zemi, položila na ni ruku a země se začala chvět. Narovnala se a ještě nad něčím přemýšlela.
„Ty jsi duše. Zkus to taky!“ přikázala mi.
„Co mám zkusit?“ nechápala jsem.
„Vítr. Ten mě neposlouchá. A oheň taky ne. Možná to je tím, že to není pevné, nemůžeš se toho dotknout.“ zamyslela se. Ano, přesně o tom jsem mluvila. Ona je ta přemýšlející část.
„Dobře.“ připustila jsem, natáhla ruku a představila si hořící kouli. Opravdu se tam objevila, z ruky mi šlehaly plameny. Trochu jsem je uklidnila, nakonec jsem vypadala jako ta holka v zeleném z Kim Possible. Fascinovaně jsem na kouli zírala. Pak jsem si představila lehký, teplý vánek a on skutečně zafoukal.
„Možná to vážně nebude tak hrozné.“ řekla jsem a stiskla ruku v pěst. Ohnivá koule zmizela.
„Ale nedovolím, aby se tobě, Edwardovi, ostatním Cullenovým ani Andrewovi něco stalo. Prostě to nedovolím.“ slíbila jsem jí a usmála se na ni. „Ochráním vás za každou cenu. Ale musíš mi pomoct.“
„Pomůžu ti, jsem tvoje druhá polovina. Bez tebe nemáme šanci.“
„Ano, ale bez tebe ji taky nemáme. Společně to dokážeme. Společně je tu i naděje.“ objala jsem ji.
„Stejně je to zvláštní, že bohové ze starých pověstí existují…“ podivila jsem se.
„To jo. A o nic méně není divné to, že miluji dva tisíce let starého kluka.“ rozesmála se a já s ní. Pak jsme se obě vydaly zpátky do domu.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one