Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

12. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:50:48 | Poslední změna 05.05.2009 05:51:32
12. kapitola Návrat domů
Když jsme došly domů, ihned jsme zamířili do svých pokojů za svými drahými polovičkami. Cestou do mého pokoje jsem potkala Alici. Vypadala vyděšeně, a když mě uviděla, okamžitě mě pevně objala. Nevěděla jsem, co se děje.
„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se mě úzkostně.
„Ano, neměla bych být?“ byla jsem zmatená.
„Já…já…“ zakoktala se Alice. „Viděla jsem tě, jak hoříš!“rozvzlykala se. Aha, Alice mě viděla. Musela jsem ji dost vyděsit.
„Neboj, nic se mi nestalo. Zítra ti, a vlastně i všem ostatním všechno vysvětlím.“ uklidnila jsem ji, povzbudivě se na ni usmála a šla dál do svého pokoje.

Když jsem do něj vstoupila, Edward seděl zamyšleně na posteli a zíral do zdi. Nebyla jsem si jistá, jestli zaregistroval, že tam jsem. Posadila jsem se vedle něj a on pomalu otočil hlavu mým směrem.
„Na co myslíš?“ použila jsem otázku, kterou on tak často pokládal mně.
„Na nic.“ odpověděl a já se zamračila. Věděla jsem, že mi lže a taky mu to řekla. Nakonec, když jsem mu pohrozila, že si to zjistím sama, si povzdech.
„Bojím se o tebe, to je vše. Čekal jsem na tebe příliš dlouho a příliš moc tě miluji na to, abych o tebe přišel.“ přiznal se. Já mu stiskla ruku, podívala se mu do očí a řekla:
„Nemusíš se o mě bát, nic se mi nestane. Mně ani nikomu jinému, o to se postarám.“
„Proč tomu nevěřím?“ zeptal se lítostivě. „Nechci tě ztratit.“
„Já tebe taky ne.“ odpověděla jsem mu. „A neztratíš mě. Já se o sebe dokážu postarat.“ a když chtěl znovu odporovat, něžně jsem ho políbila a zabránila mu tak znovu něco namítnout.

Druhý den ráno jsme se zase všichni sešli v obývacím pokoji. Tam jsme já a Hannah ukázaly své nové schopnosti. Nejdříve Hannah donutila rozkvést zvadlou květinu a potom vznesla do vzduchu kapku vody, ze které dělala různé tvary. Já donutila venku rozfoukat vítr, i když bylo do té doby letní parno a bezvětří. Potom jsem zvedla ruku a v dlani se mi rozhořela ohnivá koule. Všichni se lekli a nejvíce se vyděsil Edward.
„Páni!“ zavýskl Emmett. „Máme táborák a nemusíme shánět dřevo!“ pak se zamyslel a pohřebním tónem dodal: „Ale to nám potom Bella umře hlady!“
Nechápavě jsem se na něj podívala. „Proč?“
„No teda, a pak že ty jsi dcerou policisty. Protože se do lesa nesmí s otevřeným ohněm!
Copak to nevíš?“ řekl vážným tónem. Všichni jsme se rozesmáli.
„A odkdy vlastně my dodržujeme předpisy? A já že nejsem dcerou policisty? No dovol, teď ti něco řeknu a ty si potom rozmysli, jestli mě udáš. Podle paragrafu…“
„Dost!“ přerušil mě výkřikem Emmett, který se potom stulil do klubíčka. „Vzdávám to, nechci smrt unuděním zákony!“ To už jsme se rozchechtali na celé kolo.
„Takže,“ řekla jsem po chvíli. „Myslím, že jste naše nové schopnosti vzali celkem v klidu a že vám nevadí…“
„Mě bude vadit, pokud se mi budeš pořád podpalovat.“ skočil mi do řeči Edward.
„Dobře, naše schopnosti vám nevadí, dokud si nebudu hrát na pálení čarodějnic. Kdyby byly nějaké námitky, chceme je s Hannah slyšet, platí?“ zeptala jsem se jich a oni přikývli. „Tak to bude asi všechno.“ ukončila jsem svou řeč a všichni si šli po svém. Já s Edwardem, Emmettem, Jasperem a Kate hrála karty. Samozřejmě jsem vyhrávala, Edward totiž přesně viděl, co mají jiní za karty. Mě stačilo pouze soustředit se na něj a viděla jsem i to, co drží on. On takové štěstí neměl, moje hrací zásoba mu zůstala utajena. Esme s Carmen si povídaly o nejnovějších bytových designech. Carlisle, Andrew, Cora a Eleazar zkoumali Cořino proroctví, Tanya a Irina šly na lov a Alice, Rose a Hannah se probíraly nejnovějšími módními časopisy. Najednou Alice hlasitě vyjekla a Edward zaklel. Potom nám Alice smutným hlasem oznámila:
„Už o nás ví. Připravují se na boj.“
„Alice, co vidíš?“ zeptal se jí klidně Jasper, ale já už po vzoru Edwarda sledovala její předpověď. Viděla jsem Ara, jak sestavuje armádu. Potom u něj v pracovně, když zuří a zírá na moji podobiznu na papíře. Hned na to jsem ho viděla pálit jakousi knížku a tím vidění skončilo.
Alice to všechno řekla nahlas a my všichni jsme se podívali na Carlislea, čekali jsme na příkazy. Nakonec jako první promluvil Edward.
„Začalo to dřív, než jsme čekali.“
„Podle mě bychom měli jet do Sunnydale“ navrhl Jasper. „Najít tu základnu, o které mluvila Cora.“
„Myslím, že je to dobrý nápad. Jdeme balit.“ zavelel Carlisle a nikdo neměl námitky.

Sbaleno jsem měla rychle, neměla jsem moc věcí. Edward v pokoji nebyl, měla jsem volný prostor na myšlenky. Nakonec jsem skončila tím, že mi v hlavě hrála moje oblíbená písnička. Jindy bych ji slyšela docela ráda, ale ne teď, teď byla jedním slovem deprimující. „This is the way you left me, I´m not pretending. No hope, no love, no glory, no happy ending.“( Tohle je způsob, jakým jsi mě opustil, já nepředstírám. Žádná naděje, žádná láska, žádná sláva, žádný šťastný konec.) znělo mi v hlavě stále dokola. A potom se přidala i druhá část refrénu. „This is the way that we love, like it’s forever. Then live the rest of our life, but not together.“ (To je způsob, jakým milujeme, jako to bude navždy. Potom budeme dál žít naše životy, ale ne spolu.). Ta poslední sloka mě dostala do kolen úplně. Ano, bude to navždy, ale my budeme spolu. My všichni, nikdo nás neopustí. Nedovolím, aby se něco stalo Hannah, Andrewovi, Edwardovi, mě nebo někomu z Cullenů či Denaliů. S tímto rozhodnutím jsem se postavila a ustlala po sobě postel. Tašky jsem položila vedle dveří a chystala se sejít dolů, když se ozvalo tiché zaklepání. Nasála jsem vzduch, abych zjistila, kdo to je.
„Pojď dál, Hannah!“ pozvala jsem ji k sobě.
„Ahoj, Bello.“ pozdravila mě.
„Ahoj, potřebuješ něco?“ zeptala jsem se.
„Jo. Našla jsem další schopnost.“ oznámila mi.
„Vážně, jakou?“ zeptala jsem se jí s nepředstíraným zájmem.
„Koukej!“ přikázala mi. Já koukala a pak vyvalila oči. Přede mnou stála druhá Hannah.
„Jen jsem ji ještě nenaučila mluvit a slyšet.“ dodala Hannah zklamaně. „Asi to bude tím, že to mluvení a slyšení je duševní záležitost. Zkus vyvolat duchovní postavu. Četla jsem jednu knížku, kde to hlavní hrdina dokázal.“
„Dobře.“ souhlasila jsem a pokusila se o to. Vedle mě se objevila moje napodobenina, kterou jsem viděla pouze já. Moje napodobenina mluvila, ale nemohla se ničeho dotknout. Ale vše, co viděla a slyšela jsem vnímala i já.
„Páni!“ vydechla jsem. „To je úžasné.“ Potom mě něco napadlo.
„Hele, co kdybychom zkusily ty klony spojit? Možná to půjde…“ navrhla jsem.
„Tak jo.“ souhlasila Hannah a odstranila svou ochrannou bublinu. Já jsem přikázala svému duchovi, aby přešel do té schránky. Vážně to fungovalo! Teď jsem mohla svým duchem pohybovat předměty a Hannah vnímat okolí.

Chvíli jsme si ještě povídaly, probíraly jsme možnosti, jak naši novou schopnost využijeme. Potom jsme se šly dolů rozloučit s Denalii a o pár hodin později jsme opět stála před naším domem v Sunnydale. Začali jsme vybalovat a Andrew šel na lov. Přemýšlela jsem, co bude dál.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one