Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

14. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:52:50 | Poslední změna 05.05.2009 05:53:41
14. kapitola Narozeniny
Když jsem se ráno konečně odhodlala postavit na nohy, šla jsem se do koupelny umýt. Ano, je pravda, že už jsem to nepotřebovala, ale některé zvyky se jen těžko mění. A tenhle zvyk určitě měnit nechci. Oblékla jsem se a vyšla z koupelny. Vyděšeně jsem vyjekla, zezadu mě totiž chytily nějaké ruce a já to nečekala. Pak jsem si uvědomila, že je to Edward a přestala se bránit. On mě dotáhl na pohovku, kde si mě posadil na kolena. Chvíli se na mě jen tak díval a pak řekl.
„Všechno nejlepší, Bello!“
Vyvalila jsem oči. No vlastně jo, vždyť mám dneska narozeniny! Ani bych si na to nevzpomněla, kdyby mi neudělal Edward tuto přepadovku.
„Díky.“ řekla jsem mu a políbila ho. Odtáhla jsem se od něj a usmála se. Pak mi něco došlo.
„Alice…“ nechala jsem to viset ve vzduchu.
„Čeká dole s ostatními.“ potvrdil mi moje obavy.
No co, tak jí nebudu kazit radost. A navíc, Hannah bude úplně u vytržení. Kolikrát tátu přemlouvala, aby si mohla doma udělat večírek. Ten jí ale vždycky zklamal, dovolil jí jen deset kamarádů. Podle něj to bylo akorát, podle Hannah strašně málo a podle mě přehnaně moc. Já nikdy tyto sešlosti nemusela. Jak jsme si byly s Hannah příšerně podobné, byly jsme i příšerně rozdílné.
„Všechno nejlepší.“ popřál mi ještě jednou a dal mi dárek. Byl to jemný náramek a řetízek, ke kterému patřil přívěsek ve tvaru B.
„Díky.“ řekla jsem mu dojatě a nechala ho, ať mi to zapne. Slíbila jsem si, že už to nikdy nesundám.

Když jsme sešli dolů, všichni už tam byli. Potom mně s Hannah zazpívali hodně štěstí, zdraví a nakonec jsme si připili sklenkou medvědí krve.
„No, v reklamě říkali Puschkin, se silou medvědí. Tak mají konečně pravdu.“ okomentoval to Emmett. Potom přišly na řadu další dárky, dostaly jsme každá nějakou knihu, CD přehrávač a každá CD své oblíbené skupiny, potom ještě každá jedno. Já Debussyho a Hannah Mozarta. Hannah ještě dostala od Andrewa zlatý řetízek.
„No, a teď hlavní dárek.“ oznámil nám Carlisle a pokynul nám, ať ho následujeme. Před domem stála dvě nová auta.
„Tak to máte od nás ode všech.“ oznámil nám Emmett. Obě dvě jsme zůstaly stát s otevřenou pusou. Nakonec jsme obě vyhrkly současně.
„Fíha.“
„Ty jsou…“ začala jsem.
„…nádherná.“ doplnila mě nevěřícně a okouzleně Hannah. Zezadu se ozval smích.
„Vy jste asi sestry, že?“ smál se Emmett a ostatním taky škubaly koutky nahoru.
„Díky.“ zase jsme to vylovily zároveň.
Pak jsme se vydaly ke svým novým autům. Hannah měla krásnou Mazdu vínové barvy. Ta byla její nejoblíbenější. Já jsem se jednou zmínila, že nejradši bych měla obyčejnou Škodu Oktávii. Teď stála přede mnou, v tmavé modré barvě s tmavými skly. Byla ale i sportovně upravená, ještě budu muset Rose znova poděkovat.
„Že mě nepředhoníš.“ pomyslela si Hannah.
„To si piš, že jo.“ odpověděla jsem ji ostře.
„Chceš se vsadit?“ řekla už nahlas se zdviženým obočím a vyzývavým hlasem. Obě jsme se zároveň otočily na Culleny a zároveň vyhrkly.
„Můžu si ho vyzkoušet?“
To už Emmett hýkal smíchy a ostatní k tomu také neměli daleko. Takové shody se přeci jenom každý den nevidí.

Pak přišla na řadu zkušební jízda. To, že to není obyčejná Oktávie jsem poznala už při nastartování. Motor byl velice tichý a šlapal jako hodinky. Pomalu jsem vyjela a Hannah byla okamžitě za mnou. Po lesní cestě jsme jely velice pomalu, přeci jenom jsme si nechtěly svá autíčka zničit hned první den. Na nedaleké silnici jsme ale sešláply plyn. Ručička tachometru překročila dvoustovku a my se hnaly neznámo kam. Vedle mě se objevila sestřina Mazda a Hannah na mě vyzývavě zatroubila. Já přikývla. Závod začal. Smykem jsem to otočila a vyjela zpátky domů, následována Hannah. Cesta velice rychle ubíhala a já se v ní doslova vyžívala. Cesta kolem mě byla krásně ostrá, jely jsme jakoby lesní cestou, kterou lemovaly vysoké stromy. Abych řekla pravdu, nebýt schopnosti Hannah, netroufla bych si ani na polovinu rychlosti, kterou jsem se hnala. Ale má sestra kolem našich aut udělala ochrannou bublinu a ta zabránila jakémukoliv poškození.

Nakonec jsme dojely k domu úplně stejně. Celou cestu jsem vedla já, ale asi kilometr od domu mě něco začalo zpomalovat- moje ochranná bublina. No co, za to, že se mému autu nic nestalo, tak to Hannah i prominu. Ale raději jsem to na sobě nedala znát, ještě by toho využívala častěji. Nad touto myšlenkou jsem se pousmála, ona by toho vážně byla schopná. Anebo ne, to jí nedaruju. Stačilo použít vzdoušek…

Před domem už na mě čekal Edward, a jakmile jsem zastavila, otevíral mi dveře.
„Tak co, jak se ti líbila vyjížďka?“ usmál se.
„Byla úžasná!“ vyhrkla jsem nadšeně a ještě dodala: „Je to můj miláček. Nedovolím, aby se na něm objevilo byť mikroskopické škrábnutí!“
„Abych začal žárlit!“ zamračil se Edward a já se zasmála.
„Neboj, tebe taky nikdo škrábat nebude.“ slíbila jsem.
„Chytám tě za slovo!“
„To bych, být tebou nedělala.“ ozvalo se zpoza nás. Stála tam Hannah a opírala se o Mazdu.
„A proč ne?“ zeptal se Edward se zájmem.
„Když jsme byly malé, jednou si domů přitáhla žábu. Prý že chce zvířátko. Táta jí to dovolil, a jelikož jsem žárlila, protože jsem chtěla nějakého tvorečka, tak mi Bela navrhla, ať si pořídím žížalku. Poslechla jsem ji, našla jsem si jednu na zahradě a dala jí jméno Ginger. Ale jelikož bylo po dešti, když jsem ji hledala, byla jsem celá od bláta. Táta mě poslal se osprchovat. Ginger jsem dala na pohlídání Belle. Prý že se Ginger nic nestane. Když jsem se vrátila, Ginger nikde nebyla. Šla jsem se na ni zeptat Belly. Neuhádneš, co mi řekla! Prý že její žabička měla chuť na žížalu, a kdyby šla nějakou ven hledat, Ginger by se mohlo něco stát! Tak jí ušetřila trápení a rovnou jí té své odporné žábě hodila.“ řekla Hannah smutným hlasem a napodobila pláč.
„No ne, o téhle své temné stránce ses mi zapomněla zmínit.“ naoko rozzlobeně mě pokáral Edward.
„No co, jak jsem jí řekla, zachránila jsem Ginger před možnou dlouhou a bolestivou smrtí. Však se mi taky pomstila!“
„Jo, donutila jsem ji udělat Ginger hrobeček a každý měsíc tam musela nosit Ginger květiny.“ rozesmály jsme se a Edward se k nám přidal.
„Neřekla jsi mi, že jsi takový milovník zvířat. Bože, kolik toho o tobě ještě nevím.“ řekl mi a políbil mě.
„Buď rád, aspoň se nenudíš!“ odpověděla jsem mu. Tak jsme vešli do domu.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one