Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

17. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:55:20 | Poslední změna 05.05.2009 05:55:56
17.kapitola Před bojem

Zase jsem děkovala bohu za to, že jsem upír. No ale postupně. Nejprve se ujal slova Giles, který nám pětadvacet minut vysvětloval to, co by se dalo shrnout do souvětí: „Dneska je noc opakující se jednou za pět tisíc let, kdy Pán může opustit své podzemní vězení.“ Snadné, ne? No a teď k té šířině. Každý jsme dostali hromádku knížek, kde jsme měli vyhledat nějaké informace o Pánovi. Nechápala jsem, proč se prostě nezeptáme Alice, kde co najdeme, ale ona mi odpověděla, že v každé něco. To bylo vážně povzbudivé, avšak pro naši upíří rychlost kniha za deset vteřin to byla brnkačka, spíš to vypadalo, že jen otáčíme stránky.
‚Tak co, jak to vypadá?‘ pomyslela jsem si, v tu chvíli jsem už neseděla v knihovně, ale nadzvukovou rychlostí jsem prohlížela okolí školy. Všude klid.
„Halo, Bello, slyšíš mě?“ vytrhl mě čísi hlas ze zasnění.
„Jo, jo, jasně že jsem.“ odpověděla jsem až příliš rychle. „Děje se něco?“
„To bys mohla vědět, když celou dobu tak procítěně vnímáš.“ odpověděla mi Alice.
‚Vidíš to, já ti říkala, ať vnímáš!‘ ozval se posměšný hlásek v mé hlavě. Zlostně jsem na pumu zavrčela, ale podle toho, jak sebou Alice škubla, zjevně jsem vrčela i nahlas.
„Promiň, nechtěla jsem tě naštvat.“ vyhrkla.
„Ne, ty promiň, nemám právo na tebe vrčet, jen jsem myšlenkami někde jinde.“ omluvila jsem se.
„Aha, no jo, já vím, Hannah mi taky chybí.“ řekla Alice smířlivě. Užuž jsem jí chtěla říct, že nemyslím na Hannah, když puma znovu poslala myšlenku na blázinec, a tudíž jsem raději mlčela.
„Takže už to máme všechno?“ zeptal se znuděně Emmett. Musím říct, že bylo nejmírněji řečeno neobvyklé vidět Schwarzenegera v knihovně listovat knihou. To by chtělo památeční foto.
„Jo, myslím, že to bude všechno. Teď vám ještě musím říct…“ začal Giles, ale to už jsem ho vnímala jen na půl ucha, zaujalo mě to, co mi poslala puma. Ke škole se blížila skupinka asi dvaceti upírů.
„… a tedy by někdo měl…“ Giles zrovna něco domlouval, když jsem ho přerušila.
„Jsou tady. Už jdou.“ skočila jsem mu do řeči. Všechny oči v místnosti mě sledovaly.
„Jak to víš?“ zeptal se mě se zájmem Jasper a já si jen poklepala na spánek.
„Co vidíš?“ pokračoval ve vyptávání.
„Já… nevím, neumím vysvětlovat.“ odpověděla jsem mu a otočila jsem se na Edwarda.
„Koukej a mluv.“ přikázala jsem mu a vyslala mu svou myšlenku. Teď jsme očima pumy viděli oba.
„Sice nevím, Bello, jak to děláš, ale je to osmnáct upírů, kteří do školy míří zadním vchodem.
„Jdu na ně.“ ozvala se Buffy a odcházela z knihovny.
„Jistím tě.“ odpověděla Alice a taky byla na odchodu. Dřív, než Buffy stihla jakkoliv odporovat, Alice jí s hlasitým „Tak jdeš?“ otevírala dveře. Za chviličku jsme my upíři slyšeli zvuky boje.
„Hele, cos myslel tím „nevím, jak to děláš“, Edwarde?“ zeptala se Cordelie dělajíc, že tam vůbec nejsem. To snad ne, ona ho balí? Vždyť je zadaný! S tím si ovšem nedělala hlavu. Její miniaturní mozeček nepochopil, kdo je výš v potravním řetězci. Abych jí to nemusela připomenout… Ne, na to teď nesmím myslet.
„Jo, to máš teda pravdu.“ ozvala se puma. Páni, ta my začíná lézt na nervy.
„To jsem jako neslyšela. No možná tě bude zajímat toto.“ ukázala mi další třicítku upírů a já to okamžitě posílala dál, kde to Edward přetlumočil ostatním.
„No a k tvému dotazu, Cordelie, já umím číst myšlenky, proto vám můžu přetlumočit ty Belliny. Ale také by mě zajímalo, jak víš, co se děje venku.“ tázavě na mě Edward pohlédl.
„Tý jo, ty fakt víš, na co myslím?“ zeptala se zaujatě, a když přikývl, začala si představovat, jaká by byla skvělá dvojice oni dva.
„Ano, on to umí a vidí tě, ale já taky a varuju tě, jestli s tím ihned nepřestaneš, budou tě ze stěny seškrabávat ještě příští semestr.“ zavrčela jsem výhružně. Svůj účel to splnilo, vyděsila jsem ji a ona začala přemýšlet nad domácím úkolem z matematiky. Fíha, ona umí počítat?
„No ale vážně, jak víš, co se děje venku?“ zeptal se mě Edward ještě jednou.
„Moje schopnost.“ prostá odpověď na prostou otázku. A popravdě, nevěděla jsem, jak vysvětlit, že mluvím s imaginární bílou kočkou.
„Je čas. Jdeme na to.“ zavelel Jasper. Všichni jsme se postavili a vydali se směr východ za zvuku praskání Emmettových kloubů na prstech, které si schválně takto hlasitě protahoval.
„Jak to vypadá s Buffy?“ zeptala jsem se v duchu pumy a ve vteřině jsem viděla, jak zrovna probodla kůlem posledního upíra. Zamířila jsem si to přímo k ní.
„Už je ta správná doba. Jdeme. Vedeš nás, jsi jediná, kdo zná to místo.“ řekla jsem Buffy, když jsem ji potkala na jedné z mnoha chodeb.
„Jasně, jdeme si hrát! Neznám lepší lék na deprese.“ odpověděla s přehnanou radostí v hlase.

Cesta nebyla dlouhá. Zastavili jsme u jednoho kanálu poblíž hřbitova. ‚Úžasné místo k bydlení, a ten výhled…‘ pomyslela jsem si sarkasticky. ‚Jasně, kamarádi jsou přímo po ruce. Doslova.‘
‚Souhlasím.‘ ozvala se puma a hrdě si to vykračovala po mém levém boku.
‚Víš, co by mě zajímalo? Co se stane, když se k někomu přiblížíš.‘
‚Nevím, ale můžeme to zkusit.‘ odpověděla a potom jsem ji už vedle sebe neviděla, zato Emmett se nevědomky chlubil dlouhým bílým ocasem, který se ladně pohyboval ze strany na stranu. Využila jsem další schopnost upírů a dokonale jsem si nechala zkamenět obličej. Kdybych to neudělala, válela bych se už po zemi smíchy. Škoda, že to vidím jen já.
‚Můžou to vidět i ostatní, pokud budeš chtít. Stačí, když mi přikážeš, ať se zviditelním.‘ odpověděla mi puma na mou myšlenku.
‚Radši ne.‘ ušklíbla jsem se. Naštěstí si toho nikdo nevšiml.
Celá cesta proběhla naprosto tiše, teda alespoň co se týkalo mluveného slova. Ovšem když si začala v myšlenkách Rose stěžovat, že bude smrdět jako krysa, i tuto schopnost jsem vypnula. Kanálem chodit nebylo zrovna nejpohodlnější, naštěstí jsem alespoň dobře viděla na cestu, což jiná na rozdíl od nás takové štěstí neměla. Buffy pořád zakopávala, ale to, že si ji někdo vezme na ruce, hrdinsky odmítala. Á, pračka bude mít dost práce. Podle Alice by to měla ihned vyhodit.
Po deseti minutách jsme došli na konec chodby. Před námi byla k vidění jen maličká a tmavá místnůstka a v ní jeden upír. Nebyl vůbec pěkný, s naším druhem upírů měl společnou jenom tu bledost. Ovšem nám alespoň ta bledost slušela. Představa, že bych vypadala stejně, k čemuž jsem neměla daleko, no… prostě fuj!
‚Trošku sluníčka by mu nevadilo.‘
‚Jasně. A to, že uhoří, to může napsat na pojišťovnu jako pracovní úraz.‘ odpověděla jsem sarkasticky.
‚Můžeme mu dát k narozeninám permanentku do solária.‘ navrhla puma posměšně.
‚Jasně, ještě zjistit, kdy je má.‘
Nakonec jsme neměly šanci to zjistit, ani ne vteřinu po ukončení tohoto rozhovoru byl upír na prach.
„Dobře, takže vy běžte rozprášit ochranku, já jdu na Pána.“ přikázala nám Buffy a vydala se jižní chodbou. My jsme jen přikývli a upíří rychlostí jsme se rozeběhli na druhou stranu. Po dvou a půl sekundách jsme před sebou uviděli asi třicítku upírů a o kousek dál jsme slyšeli další.
„Dáme si soutěž, kdo jich zabije nejvíc, jo? A nepodvádět!“ navrhl Emmett a my souhlasili. Zábava právě začala…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one