Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

18. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:56:08 | Poslední změna 05.05.2009 05:56:38
18. kapitola Překvapení

A pak začal masakr… Ano, zní to hrůzně, ale užívali jsme si to. Ozbrojeni kolíkem jsme si hráli s ostatními upíry, bohužel pro ně, vždy to končilo jejich smrtí. Bavilo mě sledovat jejich bezmoc, jelikož jejich ruce ani zuby nám nemohly ublížit a oni si to uvědomovali. Emmett zkoušel, kolik upírů napíchne na jeden kolík najednou, než se mu rozpadnou na prach. Jasper spíše zabíjel na čas a Alice vypadala, jako kdyby tančila valčík, až na to, že její partner byl za sekundu po celé podlaze. U Edwarda jsem si nebyla jistá, ale zdálo se mi, že do upírů bodá v nějaké melodii. Já hrála šipky s živým terčem. Nakonec, po sečtení výsledků jsme zjistily, že padlo celkem osmdesát upírů, nejvíce jich měl na svědomí Jasper. Celé jsme to měli hotové za tři sekundy, škoda, zrovna mě to začalo bavit.
‚Jak je na tom Buffy?‘ zeptala jsem se své nové neviditelné kamarádky.
‚Nic zajímavého, ještě se k Pánovi nedostala…počkat? Jo, už je u něj.‘ oznámila mi a potom jsem před sebou viděla něco jako film, avšak v hlavních rolích byla moje přítelkyně a nějaký seschlý a starý upír. Věděla jsem, že nemůžu nic dělat, jen čekat, jak to dopadne. Tohle byl její boj, já byla jen divák. Chvíli to vypadalo, že bude mít Pán vítězství v kapse, ale pak stačila jen chvilička nepozornosti… Kolík se zabodl přesně a z velkého Pána vznikla jen hromádka šedé hmoty.
‚Wow, je dobrá!‘ uznale vedle mě pískla puma a já jí musela dát za pravdu.
„Tak jo, jdeme.“ zavelela jsem a rozešla se zpátky cestou, kterou jsme přišli. Na křižovatce už nás čekala Buffy a Angel.
„Jsi dobrá!“ pochválila jsem ji a na její nechápavý pohled jsem doplnila „Viděla jsem tvůj souboj s Pánem. Jak už jsem řekla, jsi dobrá.“
„Počkej, jak jsi to mohla vidět? Vždyť si byla celou dobu s námi. Nemůžeš být na dvou místech najednou. Nebo ano?“ zeptal se mě opatrně Emmett a i ostatní na mě nechápavě koukali a čekali na odpověď.
‚Myslím, že z tohohle se už nevymluvíme.‘ oznámila mi puma suše.
‚No jo, konec hry.‘ odpověděla jsem jí. ‚Tak se ukaž.‘
‚Komu?‘
‚Všem.‘
‚Nic proti, ale tvé rozkazy musí být přesné. Ať náhodou nedojde k omylu.‘ vysvětlila mi puma.
‚Tak jo. Ať jsi teď a tady pro všechny viditelná.‘ poslala jsem jí svou myšlenku. Ihned se objevila vedle mě a podle toho, jak sebou Buffy vyděšeně škubla a jak Alice vyvalila oči jsem usoudila, že už ji vidí i ostatní.
„Tak jo. Tohle je mé totemové zvíře, jakási moje duchovní podstata. Můžu ji poslat kamkoliv a můžu vidět a slyšet to, co ona. Víc toho nevím, poprvé jsem ji potkala v knihovně.“ stručně jsem shrnula to, co jsem měla na srdci.
„Páni, takže sis pořídila nové domácí zvířátko?“ zasmál se Emmett a přiblížil se k pumě, která se bojovně nakrčila. „Ale no tak, kočičko, snad by ses nechtěla prát. No tak, pojď k tatínkovi, čičí!“
‚Mám ho zabít teď nebo až později?‘ zeptala se mě puma nakvašeně.
‚Ty ho můžeš zabít? Já myslela, že se ničeho nemůžeš dotknout!‘ odpověděla jsem.
‚Ale můžu mu opět udělat ocásek.‘ namítla puma. ‚Smím?‘ poprvé odtrhla oči z Emmetta. Já se jen usmála a kývla.
„Na co kýveš?“ zeptal se mě Emmett.
„Vážně to chceš vědět?“ zeptala jsem se ho, a když souhlasil, přikázala jsem mu.„Tak se podívej za sebe.“ jelikož se mu pod zády opět houpal majestátný bílý ocas.
„Co to…!“ vyjekl vyděšeně, ale to už jsem se otřásala zadržovaným smíchem.
„Abych ti to ujasnila, ten ocásek jsi měl celou cestu sem.“ dopověděla jsem mu.
„To kvůli tomu jsi měla tak dobrou náladu?!?“ došlo Jasperovi a já mu to odsouhlasila. Z toho vyplynulo, že se Emmettovi nic nestane, a tak se začali smát všichni.
Po chvíli se ozvala Buffy.
„Takže Pán je mrtvý, lidé v bezpečí, svět zachráněn, co teď?“
„Teď,“ začal Angel, „musí na jeho místo nastoupit nový vůdce, nový král, tedy vlastně královna. Ona.“ ukázal na mě a já jen vyvalila oči. Co já? No a pak Angel udělal něco, co mě z míry vyvedlo úplně. Poklekl na jedno koleno a uklonil se mi s prohlášením „Vítejte, má paní.“ Pak se, díkybohu, opět postavil.
„No páni, tak pozor, Bella útočí!“ vykřikl Emmett, čímž odlehčil atmosféru. Ostatní totiž zírali taky. Zvláště potom, co do stejné místnosti, kde jsme byli my, vešli další tři upíři, jenž se na nás chvíli nevěřícně koukali, pak se mi uklonili a šli co nejrychleji pryč.
„Co to bylo?“ vykoktala jsem ze sebe.
„Jste naším novým vůdcem. Možná jsme jen nezvladatelné kreatury bez mozku, ale hierarchii dodržujeme.“ vysvětlil mi Angel. „Takže teď jste pro nás bohem.“
„Jo, a to jako mě teď budou všichni muset poslouchat?“ začala jsem se zajímat. On mi to odsouhlasil.
„Bezva, ale zabývat se tím budu až zítra, teď už chci jen sprchu.“ a rozešla jsem se pryč z toho podzemí.
„A to je tu necháš jen tak? Já už bych taky chtěla volni, musím se připravit na ples.“ zeptala se mě Buffy. Já se jen usmála a kývla na pumu, která stála vedle mě. Tak tenhle problém byl vyřešen.

Cesta domů byla z pohledu člověka krátká, z našeho pohledu nekonečně dlouhá. Alice totiž celou dobu mudrovala, že je jen jediný ples za celý školní rok a ona ho zmeškala. Nejhůř jsme na tom byli já s Edwardem, protože jsme ještě museli poslouchat její myšlenky.
‚Prosím, pomoc!‘ ozval se mi v hlavě Edwardův hlas a mě došlo, kam tím míří. Za desetinu vteřiny byl už kolem Alice neviditelný štít. Ona si to neuvědomovala, ale my dva jsme měli pokoj.
‚Díky.‘ Edward zněl úlevně a já se usmála.

Stejně si nakonec Alice prosadila svou a na ples nás skoro dokopala, a to i za tu cenu, že musela vytáhnout nějaké šaty ze zásoby. Připravení jsme byli během deseti minut a mohli jsme vyrazit. Ke škole jsme dorazili asi o patnáct minut později a zároveň jsme na sebe přitáhli veškerou pozornost. Nebylo se čemu divit, šest nádherných upírů v nádherných šatech nevidíte každý den. Leckdo si musel připadat jako na módní přehlídce, za naše šaty barvy noční oblohy se nemusel stydět žádný návrhář. Každá z nás měla jiný střih, Rose hluboký výstřih a dlouhý rozparek na boku, Alice krátké šaty do půli stehen a já vsadila na ne moc těsné pod kolena a bez ramínek. Kluci měli smokingy, ale vypadali… úžasně.

Tanec jsme si všichni užívali, na tanečním parketu jsme byli jako ryby ve vodě. Dokonce i mě se podařilo nešlapat na nohy tomu, s kým jsem tančila, i když to byli většinou příslušníci mé rodiny, kterým by to zas tak moc neuškodilo. Ale našel se i jeden odvážlivec z lidských řad a já ho neodmítla. Sice jsem s ním tančila pouze já, on jen šel tam, kam musel, tanec pro něj zjevně nebylo to pravé ořechové. Po skončení melodie, když šel zpátky ke svému stolu, tak se nesl pyšně jako páv a doprovázely ho závistivé pohledy všech kluků v místnosti. Nikdo jiný s upírem netančil, ihned po této skladbě jsme celá rodina odešli. Naposledy jsem se ohlédla na svou, teď už bývalou školu. Ano, naposledy. Školní ples byla jen taková malá třešnička na dortu, sladké ukončení bezstarostných dní. Teď už byl konec zábavy, začíná práce. A ta bude pěkně tvrdá, dlouhá a těžká.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one