Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

19. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:56:42 | Poslední změna 05.05.2009 05:58:31
19. kapitola Volterra
z pohledu Hannah
Běželi jsme s Andrewem bok po boku už dvě hodiny. Teprve když už jsem si byla jistá, že jsme dost daleko a že nás nikdo nesleduje, dovolila jsem si zastavit. Zajímalo mě, co se vůbec stalo.
„Andrewe, co se dělo u Cullenů?“ zeptala jsem se své lásky.
„Já nevím. Bella si mě zavolala do svého pokoje, a když jsem tam vešel, vrhla se na mě a chtěla mě zabít. A udělala by to, kdybys tam nevtrhla ty a nedostala nás od sebe. Díky.“ poděkoval.
„Jen tak? Z ničeho nic tě napadla?“ zeptala jsem se zmateně. To by Bella nikdy bezdůvodně neudělala. Nebo ano? Vždyť ji vlastně vůbec neznám! ‚Nenávidím tě!‘ pomyslela jsem si k Belle a zároveň jsem měla takový podivný pocit, že to slyšela.
I když jsme cestovali pěšky, do Itálie jsme dorazili po dvou dnech. Narychlo jsme se nakrmili v blízkém lese a potom jsme se vydali do Volterry, kde nás čekal náš nepřítel. Nepřátelská pevnost byla čím dál blíže a já byla čím dál víc nervózní. Co když to nedokážu? Ale věřila jsem, že Andrew by nedopustil, aby se mi něco stalo. Byl tu se mnou a společně to dokážeme. Ukážeme světu, kdo je tady na vrcholku potravního řetězce. A Belle, té hnusné zrádkyni, té hlavně.
„Jsme tady.“ oznámil mi Andrew a já se rozhlédla po nočním městě. Nikde ani živáček a před námi se pyšně tyčila ohromná stavba stará několik set let. Volterra a její obyvatelé.
„Tak jo, jdeme dovnitř.“ Andrew zamířil k hlavní bráně do hradu, ale nakonec ji obešel.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se ho nechápavě.
„Pojď, půjdeme jiným vchodem, nemusí o nás hned vědět.“ mrknul na mě.
„Tak jo.“ následovala jsem ho do nějaké tmavé uličky. Všude byly jen stěny a já nechápala, jak se chce do hradu dostat.
„No tak pojď!“ popoháněl mě a já jsem si nakonec všimla, že v rohu uličky je poklop. Andrew se už nad ním nakláněl a odsouval kryt.
„Tajný východ. Moc upírů o něm neví.“ vysvětlil mi. Temným a vlhkým tunelem jsme se vydali do středu stavby, vstříc boji. V dálce jsem uslyšela hlasy, kterým jsem ale nerozuměla.
„Nad námi je přijímací místnost.“ odpověděl mi Andrew na nevyřčenou otázku. Šli jsme ještě asi minutu, když jsme začali stoupat a potom jsme se octli v obrovské místnosti, kde nebylo skoro nic, kromě tří mohutných křesel, které vypadaly spíše jako trůny. Hlavní sál, uvědomila jsem si. Za námi se ozval zvuk, jako když něco bouchne, a potom se otevřely dveře. Do místnosti vplula osoba v dlouhém černém plášti, Aro Volturi.
„Á, tak rád tě zase vidím.“ pozdravil Andrewa.
„Já tebe ani moc ne.“ odpověděl mu Andrew ledově. „Hannah, tohle je Aro, náš nepřítel, ten, kterého máš zabít.“ promluvil ke mně a zvlášť zdůraznil slovo zabít, jako bych to sama nevěděla, ale teď jsem nad tím nehodlala přemýšlet.
„Zabít?“ trhl sebou Aro. „Nevím, kdo tady dnes zemře!“ oznámil nám a v tu chvíli do místnosti vtrhla asi desítka dalších upírů. Pokrčila jsem se do bojové pozice a začala vrčet. To už se jeden upír rozběhl mým směrem, snadno jsem ho zneškodnila. Byla jsem Andrewovi vděčná, že mě učil bojovat. Ničí schopnost na mě neplatila, zato proti mým útokům a štítu neměli šanci. Zabila jsem jich několik a přitom sama jsem neměla ani škrábnutí. Za chvíli se kolem mě válela bezvládná těla, ale stále přibíhali další a další upíři. Všechny jsem je s lehkostí odrážela, když v tom…
„Co se to tady děje?“ zazněl sálem naštvaný hlas a zároveň s ním můj štít praskl. Upíři neváhali a ihned mě napadli a pevně drželi. Bez svých schopností jsem neměla šanci. Do místnosti vpochodovala černovlasá dívka v tmavém plášti, který zašustil s každým jejím pohybem. Amání, došlo mi. A její schopnost neutralizace.
„Co se stalo?“ zopakovala svou otázku.
„Tady ti dva nás chtěli zabít.“ odpověděl jí suše a stručně Aro. Amání se otočila na Andrewa, kterého taktéž drželo několik upírů.
„Ty jsi nás zradil, Jeremi?“ zeptala se smutně. Jeremi? Kdo je Jeremi? Potom ta dívka soustředěně zavřela oči a v tu chvíli se Andrew začal měnit. Změnil se mu celý vzhled, byl vyšší, vlasy měl černé, jen oči stále zlaté. Jeho obličej už nebyl s tak ostrými rysy a jeho rty byly stisknuté do tenké čárky. Kdo to, ksakru, je?
„Á, Hannah, vypadáš překvapeně.“ podotkla Amání jedovatě. Měla pravdu, byla jsem překvapená. Jakto, že jsem si nevšimla, že osoba, kterou miluju, je někde jinde a místo toho jsem trávila dny s podvodníkem!
„Tak co s tebou uděláme, Jeremi?“ zeptal se sám sebe Aro. „Zrada je nejhorší zločin, trest za něj znáš.“ oznámil mu ledově a potom dal rukou pokyn těm, kteří ho drželi. Ti ihned poslechli a roztrhali ho na kousíčky, které zapálili. Z Jeremiho zbyla jen hrstička prachu.
„No a teď ty.“ otočil se na mě a já ztuhla. „Jako první ti musím nabídnout, jestli se k nám nechceš přidat? Rádi tě přivítáme v našich řadách! Podle barvy tvých očí si myslím, že jsi jedna z dvojčat, o kterém mluví proroctví. Hodíš se nám, jedna z nejmocnějších upírek!“ nabídl mi a Amání zlostně zasyčela.
„Vždyť nám k ničemu nebude!“ protestovala a Aro na ni za to hodil zlý pohled. „Jsi slabá a nanic!“ dodala ještě, avšak já se zamyslela. Ne, nechtěla jsem se přidat k těmto vrahům, nechtěla jsem zradit svou sestru tím, že bych se přidala k nepříteli a zároveň bych musela bojovat proti ní. Avšak zároveň jsem nechtěla, aby mě tyto nestvůry rozdrtily na prach. A to doslova na prach.
„Vidím, že nad tím přemýšlíš. Neodpovídej teď, vše si v klidu promysli. Máš na to věčnost.“ vyrušil mě Aro z mých myšlenek. Potom dal pokyn někomu ze svých podřízených, který mě chytil za ruku a odváděl mě někam pryč.

Šli jsme nějakou podzemní chodbou, kde i můj upíří zrak měl problém vidět na cestu. Potom jsme zabočili doleva a dostali se mezi malé místnůstky. Vězení.
„Doufám, že se ti tu bude líbit. Snad to tu bude pro tebe dost pohodlné.“ poznamenal jedovatě můj ‚průvodce‘ a zavřel mě do jedné z kobek. Zlostně jsem se dívala na těžké kovové dveře, které za ním zapadly.
„Tak tě taky dostali.“ ozvalo se z rohu místnosti a já leknutím nadskočila. Netušila jsem, že nejsem sama. Potom jsem pořádně zaostřila oči na svého spolubydlícího. Byl to… Andrew! Pravý Andrew. Kdo ví, jak dlouho tu už byl.
„Andrewe, jsi to ty?“ zeptala jsem se opatrně. Jen zvedl hlavu a smutně se na mě podíval. Jeho apatický pohled mě zaskočil a také trochu vyděsil. „Co tady děláš? Jak dlouho tu už jsi?“
„Jo, jsem to já. Jsem tu už nějaký ten týden, přesněji mě tu ubytovali týden po našem příjezdu z Denali. V Itálii jsem o šest dní déle. No a co tu dělám?“ řečnická otázka. Potom mi začal vyprávět vše, co se stalo. O tom, jak ho napadli v lese a co se dělo potom. Dozvěděla jsem se o Elis, která byla do Andrewa zamilovaná a která si ho sem přivedla, no a když zjistila, že ji vážně nemiluje, naštvala se a nechala ho dát sem. Já mu naopak řekla všechno o sobě a o tom, jak jsem naletěla tomu hnusákovi. On jen přikývl a k mému překvapení mi nic nevyčítal.
„Takže na mě nejsi naštvaný?“ ujišťovala jsem se.
„Někteří upíři dokážou být přesvědčiví. Velice přesvědčiví.“ snažil se mi vysvětlit to, proč se na mě nezlobí. „Ne, jsem rád, že se ti nic nestalo. Že žiješ.“
„Zatím…“ řekla jsem temným hlasem. „Nevím, jak dlouho ještě budu žít, ale jestli mě zabijí, jsem ráda, že ten, se kterým strávím poslední dny svého života, že to jsi ty. Miluju tě.“¨
„Taky tě miluju.“ odpověděl mi. Potom jsme se políbili.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one