Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

20. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:58:45 | Poslední změna 05.05.2009 05:59:14
20. kapitola Boj, první část

S přípravami jsme začali ještě ten večer, kdy jsme narychlo balili kufry, a Carlisle obstarával letenky. Spěchali jsme, měli jsme hodně práce-zachránit mou sestru a naplnit proroctví.
‚A zabít toho bídáka Andrewa.‘ dodala jsem v duchu a puma souhlasně zavrčela.
Byli jsme hotoví téměř okamžitě a potom jsme jeli na letiště. Let byl, na rozdíl ode mě, klidný. Já panikařila a v hlavě jsem měla jen jediné: „Co když už je pozdě a Hannah je mrtvá?“ Chudák Jasper z toho musel šílet, ale to mě v tu chvíli vůbec nezajímalo. Abych se zabavila a myslela na něco jiného, začala jsem přemýšlet, jak se spojím s italskými upíry, pro které jsem teď byla královna. To je též nápad, nenávidět slunce a přitom žít v Itálii.
„Budeme přistávat.“ oznámil mi Edward sedící vedle mě. Usmála jsem se na něj, stačí to, že se stresuji já, on nemusí. ‚Tak, a teď to začne.‘ poslala jsem myšlenku své imaginární společnici a ta jen bojovně vycenila zuby. Také byla připravena na boj. Boje jsem se děsila, nikdy jsem se s nikým neprala, na rozdíl od Hannah. Ta totiž na základní škole fungovala jako můj soukromý bodyguard a dokonce se chytla i s místním rváčem, kterému dala na frak, i když byla o tři roky mladší než on. Počkat, že by proto ona je tělo? No jasně, to určitě proto!

Konečně jsme přistáli na letišti ve Volterře. Stále ještě byla noc, což nám dost usnadnilo situaci, nehrozilo nám prozrazení. Jako první jsme se vydali do půjčovny aut, kde jsme si každý vybrali stejné auto, kterým jsme jezdili doma, s tím rozdílem, že tato auta měla černá skla. K pevnosti to bylo jen pár minut jízdy. Vůbec se nezměnila, stále se vyjímala a naháněla hrůzu. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně Hannah, má sestra tady určitě byla. Užuž jsem chtěla jít k bráně, kdy mě zastavila Jasperova ruka.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se. „To nás chceš hned prozradit?“
Uvědomila jsem si, že má pravdu. „Co tedy chceš dělat?“
Jasper se zamyslel, vymýšlel strategii. Jeho minulost vojáka se nezapřela. Potichu jsem poslouchala jeho myšlenky a přerušila jsem ho teprve tehdy, když si začal stýskat, že neví pozice stráží.
„Ale to ti můžu úplně přesně říct!“ usmála jsem se na něj a vyslala bílou pumu na průzkum, při čemž jsem Jasperovi hlásila vše, co jsem jejím prostřednictvím viděla.

„Jen by mě zajímalo, jak to, že je jich jen tak málo.“
„Navštívila je tvá sestřička.“ uchechtl se Edward. „Krapet jim protřídila počty.“
„Jak to víš?“ zeptala jsem se ho zvědavě. Já nic takového nezaznamenala.
„Ty prozkoumáváš hrad pomocí své lišky,…“ ‚Pumy!‘ zavrčelo bílé stvoření vedle mě. „…já jsem prohledával myšlenky. Tvoje sestra stále žije, je teď dole v podzemí.“ vysvětlil mi Edward.
„No páni, to bylo chytré.“ odpověděla jsem mu.
„Nemusíš být super jenom ty.“ řekl mi na to Emmett a já se ušklíbla.
„Dobře, navrhuji prvně se dostat k Hannah, aby nám pomohla. Sama to určitě nezvládnu.“ pověděla jsem ostatním svůj návrh a oni souhlasili.
Šla jsem po vůni Hannah, která však nemířila k bráně, ale do nějaké postranní uličky s poklopem, kterým jsme se dostali do útrob pevnosti. Puma stále hlídkovala kolem nás, a tak jsme se vyhnuli několika nepříjemným setkáním a jistým prozrazením.

Najít vězení nám sice chvíli trvalo, ale nakonec se nám ho podařilo vypátrat. Nakoukli jsm e do jedné z cel, byly tam dvě osoby, Hannah a … zrádce hodný zabití. Hannah mi okamžitě vpadla do náruče. Dříve než jsem však stačila cokoliv udělat proti Andrewovi, pokud to tedy byl on, zastavil mě tichý Hanin výkřik:
„Ne, není to tak, jak si myslíš!“
Ztuhla jsem. „Hannah, tahle kreatura tě dostala sem a skoro tě zabila!“
„Ne, to nebyl on!“
„Cože?“ vyjekli jsme já a většina Cullenů současně.
„Ten, který s námi žil posledních pár týdnů od návratu z Denali nebyl Andrew, ale Jeremi, špeh z Volterry, ale ten už je mrtvý. Volturiovi vědí o proroctví.“
„Jak?“ zeptala jsem se udiveně.
„Já jim ho řekla. Musela jsem.“ ozvalo se plačtivě z vedlejší cely. Cora, další zajatec Volturiů. „Použili Jane.“
Esme odběhla k vedlejším dveřím , s trhnutím je otevřela a klekla si ke Coře.
„Jsi v pořádku?“ ptala se jí starostlivě.
„Ano, ale… omlouvám se!“ řekla podivně nakřáplým hlasem a rozvzlykala se.
„To nevadí, Coro, nemůžeš za to. Ale teď navrhuji úprk, někdo se sem blíží.“ pronesla jsem do éteru a rozběhla se pryč. V závěsu za mnou se neslyšně pohybovali Hannah, Andrew, Cora a Cullenovi. Na jedné z křižovatek jsem se zastavila, jelikož jsem nevěděla, kam dál.
„Super, co teď?“ zeptala jsem se ostatních.
„Povedu vás.“ chopila se vůdcování Hannah a my ji následovali.

Cesta netrvala dlouho, už za několik vteřin jsem spolu se svou rodinou, kromě Hannah, Andrewa a Cory, stála v hlavním sále pevnosti. Už jsem chtěla podotknout, že tady nikdo není, když vtom se otevřely dveře a do místnosti vešly zástupy upírů. Nakonec se zde objevily i tři nejdůležitější postavy-bratři Volturiovi.
„Carlisle, příteli, jak rád tě zase vidím!“ prohlásil Aro s hranou vlídností.
„Taky bych byl rád, kdyby to bylo za jiných podmínek.“ odpověděl mu Carlisle.
„A tvá rodina. Ach, Bello, jak rád tě zase vidím!“ neupřímnost z jeho slov doslova kapala.
„To máš štěstí, já ani moc ne.“ odpověděla jsem mu ledově a má slova několik upírů okomentovalo nesouhlasným mručením. Na takové jednání s Arem nebyli často přítomní. No co, ať si zvyknou.
„Jistě přicházíte v dobrém.“ pokračoval v poněkud jednosměrné konverzaci.
„Máš ten pocit? Podle osazenstva této místnosti jsi přesvědčen o opaku.“ ušklíbla jsem se chladně.
„Ale pročpak tak nepřátelsky?“ hmm, musela jsem uznat, že je dobrý herec, stále dělal nechápavého.
„Byla bych vřelejší, kdybys mi neuvěznil sestru, nebo ještě dřív neunesl jejího přítele a ještě dřív naši dobrou přítelkyni Coru.“ vyjmenovávala jsem mu. Trhl sebou.
‚Oni se té jasnovidky ještě nezbavili?‘ prolétlo mu hlavou.
‚Musím tě zklamat, ale ne.‘ poslala jsem mu svou odpověď telepaticky. Chvíli na mě vyjeveně zíral, než mu došlo, co se stalo, potom se jeho výraz změnil na zamyšlený a překvapený.
„Tak to tedy znamená jediné, a to boj. Vážně si myslíte, že jedenáct upírů bez schopností se dokáže ubránit tolika nabadatelům, ba co víc, že se ubrání?“ zeptal se krapet vyjeveně.
„Ne, nemyslíme, my to víme.“ řekla jsem mu poučným tónem.
„Tak tedy sbohem.“ dal pokyn svým nohsledům a ti zaútočili…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one