Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

21. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:59:19 | Poslední změna 05.05.2009 06:00:06
21. kapitola Boj, druhá část
A potom na nás zaútočili… No, nedá se říct, že by to bylo tak těžké. Úplná dovolená to nebyla, ale dalo se to zvládnout. Všichni jsme se bili jako lvi. Naše schopnosti jsme využívali na sto procent a s jejich pomocí se nám dařilo vyhrávat. Počet našich protivníků se rapidně snižoval, když v tom… Cítila jsem, jak slábnu. Chvílemi jsem měla dokonce pocit, že i můj štít selhává. Ostatní si této změny atmosféry také všimli.
„To bude Amání, snaží se blokovat schopnosti.“ ozvalo se mi zpoza zad. Nevěděla jsem, kdo to řekl, ale to mě v tu chvíli nezajímalo.
„A co máme dělat?“ zeptala jsem se.
„Vyzvat ji na pěstní souboj!“ vykřikl radostně Emmett. Avšak já ho ihned zchladila.
„Dobře, jdu já.“ oznámila jsem telepaticky ostatním, ti jen kývli a dál se zabývali nastalou situací.

Upíří rychlostí jsem vyběhla ze síně, ale už po pár krocích jsem ji zaslechla. Nejdříve jen její smích.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptala se mě posměšně.
„Hledám tebe.“ odpověděla jsem jí s ledovým klidem.
„Vážně? A víš o tom, že je to to poslední, co za své prašivé existence uděláš?“ zeptala se mě pohrdavě.
„Proč by to mělo být to poslední?“ zeptala jsem se nechápavě. „Co když tě porazím?“
„Bez svých schopností? To asi těžko.“ vyzývavě se mi dívala do očí.
„A víš, jak se to nejlépe dozvíme?“ zeptala jsem se. „Musíme to zkusit!“ objasnila jsem jí a přikrčila se do bojové pozice, Amání mě následovala.

Chvíli jsme si koukaly do očí, ledově stříbrná proti ohnivě rudé. Jako řeka a oheň, jako dobro a zlo, jako život a smrt. Dokonalé protiklady. Možná kdybychom se potkaly někdy jindy, dokázaly bychom se bezvadně doplňovat, ale byly jsme tady a chystaly jsme se té druhé skočit po krku. Jedna z nás to nepřežije a obě jsme to věděly. Tohle byl boj na život a na smrt.
Amání udělala krok do strany a já ji ihned napodobila. To se opakovalo několikrát, nakonec jsme obě obcházely dokonalý krok. Byly jsme jako zrdcadlo, jedna z nás udělala pohyb a druhá ho přesně napodobila. Jako první mě napadla ona. Měla velice rychlé pohyby, i se svým novým zrakem jsem měla problém jí stačit. Jen taktak jsem uhýbala jejím výpadům a při tom jsem se dostávala do takových poloh, že obyčejný člověk by měl zlomenou polovinu kostí v těle. Ale já nad tím nepřemýšlela, mé tělo uhýbalo samo. Po pár minutách jsme se od sebe odtrhly.
„Jsi dobrá!“ pochválila mě. „Je škoda, že tě zabiju.“
„Tím bych si nebyla tak jistá!“ odsekla jsem jí v odpověď a opět zaútočila. Tentokrát měla ona plné ruce práce s tím, aby se mi vyhnula. Párkrát se pokusila o výpad, ale já je ihned vykryla a už jsem jí nedovolila mě znovu ohrozit.

Boj to byl dlouhý a náročný. Obě jsme věděly, že silou proti té druhé nemá šanci. Zbývalo jen jediné- počkat, až ta druhá udělá chybu. A ani jedna z nás tou chybující být nechtěla.

Udělaly jsme už asi sté kolečko, když se z hlavní síně ozval tichý výkřik. Obě jsme ztuhly, zaposlouchaly se a čekaly na nějaký další zvuk, který se však neozval. První, kdo se vzpamatoval, byla Amání. S úsměvem, při kterém mi naskočila husí kůže, na mě skočila a srazila mě. Letěla jsem docela daleko, dokud jsem se nezastavila o protější zeď. Být člověkem, mám polámané všechny kosti. Amání se nakrčila a chystala se mě dokončit, když najednou se jí do trajektorie skoku připletlo něco, nebo spíše někdo jiný. Edward.

Boj pokračoval, avšak beze mě. Já byla jen tichý pozorovatel. Když v tom… jeden neopatrný Edwardův pohyb a Amání měla navrch. Viděla jsem, že ho chce zabít, ale to jsem nemohla dopustit. Bezmocně jsem se rozhlédla kolem sebe a pohled mi utkvěl na jedné z věcí. Ano, to je to, co potřebuju.

Já zároveň použila svou zbraň, když Amání se právě chystala na smrtelný skok. Smrtelný pro Edwarda. Amání se přikrčila, když v tom… cosi ji zasáhlo do zad takovou silou, že se až nezdravě zakymácela. Ne silou nárazu, ale spíše překvapením. Když jsem viděla, že stolička, kterou jsem po ní mrštila, zasáhla svůj cíl a zachránila tak Edwardovi život, úlevně jsem se usmála. Edward se mezitím stáhl. Já jsem jedním skokem přeskočila stůl, který nás dvě dělil, a vrhla jsem se na svou sokyni.

Amání se zatím stihla vzpamatovat a lehce můj útok odrazila. I já jsem hravě odrážela její útoky a sama se vrhala do protiútoků. Amánin obličej se stáhl do zuřivého úšklebku a oči jí zaplály ještě ohnivěji než jindy. Souboj ostatních se už dostal i k nám. Jeden upír za druhým padal k zemi, ale zbývající bojovníci se bili o to zuřivěji. Arovi služebníci se bránili statečně, proti nám ale neměli šanci.

Po několika minutách boje jsem na chvíli ztratila orientaci, což se mi stalo osudným. Znovu jsem se ocitla na zdi, po které jsem se pomalu sesunula dolů. Amání znovu ke mně přišla a chystala se na skok, avšak tentokrát tu nebyl žádný Edward, který by mě chránil. V duchu jsem se připravovala na smrt.
‚Miluji tě, Edwarde.‘ To byla má poslední myšlenka.
„Víš, jsi dobrá. Ale já nikdy nebyla dobrá, vždy jsem byla skvělá. Ty jsi oproti mně nula, to si pamatuj!“ řekla ledovým hlasem.
‚Tak, teď to ukončí.‘ prolétlo mi hlavou.
Abych řekla pravdu, připravovala jsem se na smrt. Napadlo mě snad tisíc scénářů, co se teď stane… ale stal se ten tisící první. Amání se totiž z ničeho nic sesunula k zemi.
„Možná jsi skvělá, ale my dvě jsme nejlepší!“ prohlásila… Hannah!
„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě má sestřička a starostlivě si ke mně klekla. Emmett s Jasperem se mezitím ujali likvidace Amániného těla.
„Jo, jasně, úplně v pořádku.“ odpověděla jsem jí mírně otřeseným hlasem. „Cos jí to udělala?“
„Ale, vždycky se mi ve filmech líbilo, jak jeden druhého omráčil úderem do hlavy. Tak jsem využila příležitosti si to taky zkusit, jak vidíš, funguje to.“ odpověděla mi lhostejně. Pak jsme se rozesmály.

Jen co jsme se trošku vzpamatovali, začali jsme zjišťovat škody. Jak jsem se později dozvěděla, ten výkřik patřil Coře, jedinému upírovi z naší strany, který to nepřežil. Volturiovi na tom byli hůře, hodně jich padlo a ostatní se vzdali. Aro, Marcus a Caius někam zmizeli a nikdo nevěděl kam.

Volturiovic garda mě uznala právoplatným nástupcem na upírský trůn. Bylo vidět, že jsou z této změny nadšení, jen málokdo měl rád Arovu hrůzovládu. Rozhodla jsem se, že v Itálii zůstanu natrvalo, zatímco Hannah a Andrew se stali hlavou druhého druhu upírů. Ani jedna z nás jsme nepřijaly titul královna, trvaly jsme na označení vůdce. Zavedly jsme demokracii, což všichni uvítali s nadšením. Když všichni mohli mít svůj názor, začali se chovat uvolněněji, jelikož se už nemuseli obávat, že se jediným slovem mohou odsoudit k smrti. Tento trest jsem použila jen párkrát, když už nebyla jiná možnost.

Naše dva druhy upírů se stále nesnáší, i když jsou vlastně skoro ti samí, problémy z minulosti způsobili, že jeden druh stále chce vybít ten druhý, a ačkoliv si nikdo ten problém nepamatuje, nikdo ho ani nemůže vyřešit. Spřátelení druhů, pokud někdy vůbec nastane, se ukrývá v daleké budoucnosti, ale já i Hannah se snažíme to co nejvíce urychlit, pro dobro nás všech.

S Buffy jsem se potkala už jen párkrát, přeci jenom je zabiják upírů, ale my dvě jsme si celkem rozuměly. Bylo to nečekané přátelství, bohužel velice krátké, ale to je nevýhoda upírství a nesmrtelnosti.

Ještě když jsem byla člověk a toužila jsem se stát upírem, Edward se mě několikrát snažil přesvědčit, že když budu upírka, budu toho určitě někdy litovat. To bylo poprvé a naposledy, kdy neměl pravdu. Dokud bude on se mnou, dokud budu mít milující rodinu a nejlepší sestru na světě, budu ten nejšťastnější „člověk“ na Zemi.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one