Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

3. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:39:03 | Poslední změna 05.05.2009 05:41:29
3. kapitola Sokyně
Když jsem se v pondělí ráno vzbudila a uvědomila jsem si, co je za den, vůbec se mi nechtělo vstávat. Opustit tu krásně vyhřátou, měkkou postel bylo těžší, než kdy dřív. Ale Alice by byla schopná mě do školy donést na ramenou a já bych potom měla dva týdny modřiny. Měla bych už vstávat, nebo přijdu pozdě do školy, teda vlastně nepřijdu, protože to, co jsem zameškala spánkem by Edward dohonil v autě rychlostí vyšší než je povolená hranice. Ta představa mě tak vyděsila, že jsem radši otevřela oči. Leknutím jsem málem spadla na zem-nade mnou jsem viděla obličej jako vystřižený z hororu. Až hlasitý Emmettův a Jasperův smích z vedlejší místnosti mě donutil uvědomit si, že ta osoba jsem já! Emmet mi totiž splnil mé přání mít v pokoji zrcadlo. Jelikož jsem blíže neřekla, kam ho chci dát, namontoval mi ho v noci přímo nad postel. Přesně tak, aby první, co ráno uvidím, byl můj odraz!
„Ááá, Emmette!!!“ zakřičela jsem směrem ke dveřím. To rozpoutalo další salvu smíchu.
Rychle jsem vstala a šla se upravit. V koupelně bylo oblečení, které mi nachystala Alice. Kupodivu to nebyly žádné extravagantní kusy, ale úplně obyčejná košile a jeansy. Školní batoh, který jsem už měla připravený od včera, ležel kousek od dveří. Popadla jsem ho a běžela dolů ze schodů se nasnídat. V obývacím pokoji sledovali Emmet a Jasper baseballovou ligu.
„Dobré ráno.“ pozdravil Jasper. „Víš, vždy nás zajímalo, co na tobě po nocích Edward pořád vidí. Teď už to víme. A stojí to za to!“ Další smích. Z mých očí šlehaly blesky, když jsem šla do kuchyně udělat si snídani.
„A kde jsou všichni ostatní?“ zeptala jsem se upírů v obýváku.
„Na lovu. Máme tě prý pohlídat, že určitě dorazíš do školy. Jedeš s námi a s ostatními se potkáme až tam.“
„A máme tě vysadit kousek před školou. Budou ti stačit čtyři kilometry?“ zeptal se Emmet.
„Cože? Jsi normální?“ zůstala jsem stát s otevřenou pusou.
„Vypadnou ti cornflaky z pusy.“ decentně mě upozornil Jasper.
„Jo, aha.“ a pusu jsem zavřela. „Co jste to říkali o těch čtyřech kilometrech?“
„Že tě máme vyložit dřív. Prý kvůli utajení.“ řekl Emmet a začal si broukat písničku z Růžového pantera.
„Aha, no jo. Vaše sázka.“ Před nedávnem se Cullenovi vsadili, kolik dívek dostane srdeční záchvat při pohledu na Edwarda. Ale k tomu pařilo to, že si aspoň na chvíli budou muset myslet, že je volný. „Proč jsem s tím, sakra, souhlasila?“ povzdechla jsem si pro sebe.
„Protože nechceš kazit srandu, copak to nevíš?“ odpověděl na mou otázku Jasper. „Jsi už hotová? Musíme do školy.“

Cestou do školy jsem stále ještě napůl spala. Jak podotkl Jasper, na flámování si budu muset vybrat první den letních prázdnin, aby to na mě první den školy nebylo vidět, což jsem přešla jen s kyselým obličejem. Těsně před školou jsem vystoupila z auta a šla do školy pěšky. Už z dálky jsem viděla skupinky lidí, kteří po něčem podle nich nenápadně pokukovali. Typovala jsem, že vím, co je tak zaujalo a nemýlila jsem se.
„Holky, vidíte toho krásného kluka úplně vpravo? Vsaďte se, že do týdne bude můj!“ ozvalo se vedle mě. Byla to malá skupina holek sedící vedle jedné, která vypadala jako barbie. Ukazovala na mého Edwarda a ve mně se vyzdvihla vlna zuřivosti a žárlivosti. Na ni si budu muset dávat pozor!
„Ale ten svalnatý také nevypadá špatně, Cordélie.“ Řekla dívka po Cordéliině levici.
„Já chci toho blonďatého. Tenhle chlapeček bude můj!“
Tohle jsem nehodlala poslouchat a zamířila na první hodinu historie.
Na hodině historie byla jediná volná místa vedle mě a Cordélie, která přikázala své dosavadní spolužačce, která s ní seděla v lavici,aby si přesedla hned, když si uvědomila, že bude mít s Edwardem stejné hodiny. Ten však, k jejímu zklamání, zamířil přímo ke mně. Když se posadil vedle mě, z úst Cordelie uniklo naštvané zavrčení. Edward se jen mírně pousmál.
„Na co myslí?“ zeptala jsem se tiše.
„Na to, v čem jsi krásnější než ona. A já musím říct, že ve všem.“
„To sotva.“
„Přestaň o sobě pochybovat, a dávej pozor, budeš volaná.“
A měl pravdu, ani ne za deset vteřin se mě učitel zeptal na jednu z mála otázek, na kterou jsem znala odpověď.

U oběda jsem si sedla k samostatnému stolu. Stále jsem musela dělat, že Culleny neznám. V tu chvíli jsem byla šťastná, že jsem neuměla číst myšlenky jako Edward. Stačilo mi jen vidět všechny ty holky kolem, které si slintaly do talířů a já měla pocit, že vybouchnu žárlivostí. Nemohla jsem se dočkat, až budu konečně doma, jen já a Edward, sami, bez chtivých výrazů, kterých bylo všude tady kolem požehnaně. Ani jsem si nevšimla, že si k mému stolu někdo přisedl.
„Ahoj, Bello.“ ozval se vedle mě veselý hlas a já leknutím poskočila. Byla to Bufy.
„ Jé, ahoj. Ani jsem si tě nevšimla.“ odpověděla jsem jí na pozdrav.
„Jo, všimla jsem si.“
„Kde jsou ostatní tví přátelé?“ zeptala jsem se jí.
„Mají chemii, za chvíli jsou tady. Divím se, jak to, že jsi sama. Obyčejně si všechny nově příchozí vezme Cordelie na mušku.“ objasnila mi Buffy a nabrala si na vidličku oběd.
„Mě teda určitě ne.“ odpověděla jsem jí.
„Jak to?“ zeptala se mě se zájmem v očích.
„Edward. V dějepise sedí vedle mě, i když měla vedle sebe volné místo.“
„Edward? On vážně chodí do školy?“ pokračovala v otázkách Buffy.
„A proč ne?“ zasmála jsem se a všimla si, že po mě Edward hodil tázavý pohled. Gestem jsem mu nenápadně naznačila, že je všechno v pořádku.
„Ahoj, holky? Jak se máte? Popravdě, divím se, že ještě žiješ!“ Zdálo se mi, že jsem zaslechla tiché zavrčení.
„Ahoj, Alexi.“ odpověděla za mě Buffy.
„Proč bych neměla žít?“ zeptala jsem se zvědavě.
„To víš, s upíry nikdy nevíš…“ řekl a v ten moment jakoby náhodou šel Emmett kolem a jakoby náhodou mu kopnul do židle.
„Au, přesně o tom mluvím!“ postěžoval si Alex a my ostatní jsme špatně zastíraly nával smíchu. Ten mě ale přešel, když jsem zahlédla, že Edward sedí u stolu sám a hlavně toho, že jsem nebyla sama, kdo si toho všiml. Cornelie se ihned chopila šance a mě začalo štvát, že neslyším, co po Edwardovi chce. Když jsem se však podívala do toho nádherného obličeje a uviděla jeho zmučený výraz, zlost mě hned přešla.
„Kolik kluků už odmítlo Cordelii?“ zeptala jsem se svých nových přátel.
„Myslím, že moc ne.“ řekla Buffy.
„Já bych řekla, že zatím nikdo.“ ozvala se Willow.
„Myslím, že ten tvůj krasavec bude první.“ dokončil ironicky Alex a dál se věnoval svému jídlu. „Tohle by chtělo památeční desku. Odmítnutá Cordelie, to se jen tak nevidí.“ dodal s úšklebkem a já byla hrdá, že tenhle chodící obraz krásy je jen můj.
„Už bude zvonit, měli bychom jít.“ řekla Willow a všichni jsme zamířili na další hodinu, kterou jsem měla opět společnou s Edwardem a kde bylo vedle mě opět volné místo.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one