Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

5. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:42:34 | Poslední změna 05.05.2009 05:43:38
5. kapitola Přeměna

Nejdříve jsem ty stíny ani nevnímala. Všimla jsem si jich, až když už bylo pozdě… Za sebou jsem kohosi zaslechla. Otočila jsem se a viděla nějakého kluka, mohlo mu být asi šestnáct. Usmál se na mě a pozdravil
„Ahoj.“
„Ahoj“ odpověděla jsem mu a chystala se vejít do klubu. Dříve, než jsem to stijhla udělat, stál přede mnou a držel mě za ruku.
„Pusť mě!“ vykřikla jsem, ale on nereagoval.
„Víš, jsi docela kost. Nechci tě zabít, ale hlad je prevít…“ a než jsem si uvědomila, co se děje, ucítila jsem, jak mi jeho zuby prokousávají krev. Najednou přestal, uslyšela jsem nějaký výkřik a hluk. Pak se nade mnou skláněl Edward a já upadla do bezvědomí.

„Carlisle, musí se dát něco udělat!“ slyšela jsem Edwarda z vedlejší místnosti. Zněl naštvaně a cítila jsem v jeho hlase strach.
„Nejde už nic dělat, Edwarde. Teď se musíš rozhodnout, na jakého upíra ji necháš přeměnit. Ale pospěš, nebo už nikdy nebude moci vidět slunce.“ To byl Carlisle se stejným tónem hlasu. Takže mě kousnul upír.
„Ale…ale to přeci nejde jen tak.“ řekl Edward sklesle.
„Kousni ji, Edwarde, nebo to udělám sama. Já chci mít sestru, kterou budu moci vidět na denním světle!“ zavrčela Alice kousek od místa, kde jsem ležela. Začalo se mi dělat špatně a hučelo mi v hlavě.
„Přeměna začíná.“ oznámila suše Rosalie.
„Tak sakra kousneš ji, nebo ne?“ vykřikla Alice. Chvíli bylo ticho a pak jsem ucítila jeho dech na tváři.
„Promiň.“ zašeptal a zakousl se mi do krku. Pro mě v tu chvíli začalo peklo na zemi, do celého těla se mi zabodávaly tisíce nožů. A znovu, a znovu. V tu chvíli jsem si říkala, proč nemůžu jen v klidu zemřít, ale statečně jsem držela. Nevím, jak dlouho to trvalo, mě se to zdálo jako věčnost. Pak jsem pomalu přestávala dýchat, srdce mi párkrát vynechalo a nakonec stichlo úplně. Byl ze mě upír.


Pomalu jsem otevřela oči, ale zase jsem je rychle zavřela. Všude bylo tolik světla, jako když se díváte do slunce a nemáte na sobě sluneční brýle. Najednou se mě cosi dotklo na ruce a v hlavě se mi rozsvítil varovný majáček „nebezpečí“. Pomalu jsem opět otevřela oči a už je nezavřela. Uvědomila jsem si dvě věci najednou, že už neležím na posteli a že nemusím mrkat. Nevím, co mě vyděsilo více. Pak jsem před sebou uviděla Edwarda. Zbytek rodiny jsem slyšela dole, nebyli ve stejném pokoji jako my, ale poslouchali a občas prohodily pár slov, které mi ale nedávali souvislost.
„Bello?“ zeptal se Edward opatrně. Já se na něj podívala a nevěděla, co říct. Udělal krok ke mně a já se přikrčila. Zarazil se a stále se na mě díval s výrazem, ve kterém jsem viděla zvědavost a také obavy. A nejvíce se v něm zrcadlila láska.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě, „Jak ti je?“
„Nejlépe za posledních pár dní.“ odpověděla jsem mu a raději se na něj nepodívala. Bála jsem se, co bych viděla. „Co se stalo?“
„Přeměnil jsem tě na upíra.“
„Jo, to vím, ale co se stalo předtím?“
„Na co si pamatuješ?“ zeptal se mě. Já jsem začala vzpomínat.
„Byli jsme v Bronzu a já šla na chvíli na čerstvý vzduch. Víc už nevím.“ odpověděla jsem mu. „Co se stalo?“ zopakovala jsem svoji otázku.
„ Venku si tě vybral nějaký upír k večeři. Když to Alice viděla, bylo už pozdě a začala jsi se měnit na jednoho z místních upírů. Já jsem tě udělal jednou z naší řady ale nevím, jestli jsem to stihl včas.“ řekl smutně. Byla noc, ale já viděla všechno jasně, jakoby bylo poledne. V dálce jsem zahlédla pohyb, byl to zajíc, ale i ten stačil na to, abych si uvědomila svou žízeň.
„Jen doufám, že není jednou z těch, které zabíjí ta přemožitelka, protože to by…“ ozvalo se za mnou. Byl to Edwardův hlas, ale rty se mu vůbec nepohnuly.
„Co jsi to říkal?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Cože? Já… Já nic neříkal.“ odpověděl po chvíli nechápavě.
„Aha, to se mi asi něco zdálo.“ odvětoïla jsem mu na to. Super, jsem první schizofrenický upír, který kolem sebe slyší neexistující hlasy.
„Nechceš jít na lov?“ zeptal se mě jeho hlas a já přemýšlela, jestli byl opravdový nebo imaginární. Ale jelikož se na mě tázavě díval, řekla jsem si, že se asi opravdu ptal a přikývla jsem.

Sotva jsem vyšla z pokoje, přihnala se ke mně Alice a sevřela mě ve své náruči.
„Promiň mi to, Bello, pormiň, že jsem vás nevarovala dřív.“ začala se mi plačtivě omlouvat. Nevěděla jsem, co na to říct. Naštěstí mě z toho dostal Jasper, který ji jemně ode mne odtáhl, chvíli se na mě díval a když uznal, že nejsem nebezpečná, se slovy „Vítej do rodiny!“ mě poplácal po rameni. Kousek ode mě stál Emmett, který mě přivítal se smíchem a vrazil do mě tak, že kdybych byla člověk, už bych letěla několik metrů daleko. Teď jsem se nehla ani o milimetr. Rosalie se na mě jen usmála a Carlisle s Esme mi jen kývli, asi pochopili, že je toho vítání najednou nějak moc. Potom mě Edward vzal za ruku a já se vydala na svůj první lov.

Lov byl docela úspěšný, můj útok nepřežili dva medvědi a jedna liška. Na Edwardovi nebylo nic, co by vypovídalo, že byl lovit, kromě jho očí barvy čistého zlata. Když jsme se vrátili domů, ihned si mě vzala do parády Alice. Při pohledu do zrdcadla jsem sebou škubla, místo mých šatů na mě vysely jen neurčité pruhy látky, u kterých jsm jen těžko odhadovala jejich původní barvu, jak byly nasáté krví. Ale více mě překvapily moje oči, nebyly rudé, jak jsem si myslela. Byly šedostříbrné a já se od nich nemohla odtrhnout. Všichni Cullenovi měli oči zlaté barvy.
„Jaké plýtvání jídlem…“ uslyšela jsem Alici, ale když jsem se otočila, ona se jen dále přehrabovala v hromadě oblečení.
„Říkala jsi něco?“ zeptala jsem se jí.
„Ne, kdy?“ koukla se na mě bez špetky zájmu a dál pokračovala v práci.
„Ale, to nic.“ odpověděla jsem mdlým hlasem. Co se to sakra se mnou děje?
„Proč mě vlastně tak strojíš?“ zeptala jsem se jí. Chvíli se na mě nechápavě dívala a pak řekla“Přece si nemyslíš, že to necháme jen tak? Novou sestru nedostáváme každý den. Tohle se musí oslavit.“
„Aha.“ Nic jiného jsem ze sebe nedostala.

Už jsem byla skoro hotová, tedy spíš Alice byla se mnou skoro hotová, když se dole ozval zvonek. Kdo to může být? zeptala jsem se sama sebe a potom to zopakovala i Alici. Ta ale byla stejně překvapená jako já, ke Cullenům nikdy návštěvy nechodily. Její výraz se změnil na vyděšený, potom překvapený a pak opět vyděšený. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Krátce na to se ozval Emmettův veselý hlas „Ahoj, Bello, co děláš tam venku a proč zvoníš? Ztratila jsi klíče?“ zasmál se svému vtipu. Okamžitě ale zvážněl, ozval se totiž druhý hlas.
„Ale já nejsem Bella.“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one