Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

7. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:44:44 | Poslední změna 05.05.2009 05:46:22
7. kapitola Nový začátek

z pohledu Hannah

Byl pátek. Před sebou jsem měla celý víkend a toho jsem hodlala využít. Tak zaprvé, musela jsem si dát rande s tím pěkným klukem z vedlejší koleje. To bylo na celé vysoké jediné pozitivum-spousta volného času. Sice za tu cenu, že budu muset spoustu věcí dohánět, ale ten kluk za to stál. Na blízké diskotéce jsem se dobře bavila a vypadalo to, že by ze vztahu s Stevem, jak se ten boží chlapec jmenoval, mohlo být něco víc než jen večerní flirt. Bylo to na dobré cestě, ale kolem desáté se mi najednou začala točit hlava. Omluvila jsem se a vydala se domů, cestou jsem nadávala na zkaženou noc. Po cestě se to ale čím dál více zhoršovalo a doma jsem se ani neobtěžovala se zouváním, jen jsem padla na postel a chtěla spát. Probudila jsem se v křečích kolem třetí ráno a už neusla. Ráno mi bylo děsně, jako po nejhorší opici a měla jsem strašnou žízeň. Křeče už naštěstí přestaly. Došla jsem si do lékárničky pro aspirin a naplnila sklenici vodou. Zhluboka jsem se napila, ale ihned jsem to vyplivla, chutnalo to jakoby v té vodě byla nějaká chemikálie. Už zase je ta voda na nic, budu si muset stěžovat. Můj oblíbený pomerančový džus neměl o nic větší úspěch, i ten zkončil v odpadním odtoku a já měla žízeň dál. Vztekle jsem praštila dvířky od skříňky s lékárničkou a ty se rozletěly na milion kousků. Super, to nám ten den pěkně začíná… Šla jsem do ložnice se převléct, cestou jsem se však zastavila u velkého zrdcadla. To stvoření, které na mě hledělo, to jsem určitě nebyla já. Podívala jsem se za sebe, nikdo tamnestál, opravdu jsem se dívala sama na sebe. Hodně jsem se změnila, moje pleť byla dokonale hladká a bledá, rty byly plnější, nos jsem neměla tak křivý a oči změnily barvu z hnědých na stříbrnou. Celé tělo jsem měla pevnější, vypadala jsem jako topmodelka. Chvíli jsem na sebe vyjeveně koukala, potom jsem se převlékla a šla ven nakoupit.

Bylo ještě brzy, tak jsem se opřela o nedaleký strom, který rostl před samoobsluhou. Chvíli jsem si hrála hry na mobilu, ale to mě přestalo bavit, moje prsty byly najednou o hodně rychlejší. A pak se to stalo… Pes naší sousedky se opět vracel domů z noční návštěvy další hárající feny. Najednou jsem ucítila jeho vůni, nebo spíše vůni jeho krve, před očima se mi zatmělo, napjala jsem se… než jsem si uvědomila, co se stalo, už jsem ho držela v pevném objetí a přisála na jeho krk. Prokousla jsem mu ho a hltavě pila. Nepřemýšlela jsem, šlo to úplně samo. Krev neměla tu hnusnou pachuť, kterou jsem znala, když jsem se kousla do jazyka. Nemohla jsem se od psa odtrhnout, dokud nebyl vysátý dosucha. Teprve teď mi to došlo, ta žízeň nebyla po vodě, nýbrž po krvi. Děkovala jsem si, že jsem dosud nikoho nepotkala, když jsem takhle vystartovala po psovi, co bych mohla udělat lidem? Zmateně jsem se rozhlédla kolem, za chvíli se ulice začnou plnit. Postavila jsem se, nechala psa psem a rozběhla se, aniž bych věděla kam.

Po pár hodinách rychlého běhu jsem dorazila do lesa. Napadlo mě, že bych se mohla znovu nakrmit, nevěděla jsem sice jak, ale věřila jsem svým instinktům. Po několika stech metrech jsem se dostala na louku, kde se páslo stádo jelenů. Postavila jsem se proti větru a zaujala bojovou pozici. Už jsem se chystala skočit, ale někdo byl rychlejší než já a stádo napadl dřív. Rozum mi říkal, abych se rychle vzdálila, avšak ve stejnou chvíli mě do nosu uhodila vůně čerstvé krve. Neodolala jsem a také si jednoho jelena skolila. Neznámý se na mě díval dost vyděšeně, když zjistil, že se kousek od něj klidně krmím. Zaujal obranné postavení, ale já si ho nevšímala. Nakonec promluvil jako první.
„Kdo jsi?“ zeptal se mě obezřetným hlasem. Já už byla s jelenem hotová a mohla mu odpovědět.
„Já se jmenuju Hannah a kdo jsem, to nevím. Kdo jsi ty?“
„Andrew.“ zněla jeho prostá odpověď.
„Těší mě, Andrewe. Tak, mohl bys mi teda říct, co se to se mnou děje?“
Vykulil na mě oči. „Ty to nevíš?“
„Ne.“
„Jsi upír.“ oznámil mi, stále něvěřícím hlasem.
„Jo, to by lecos vysvětlovalo.“ odvětila jsem klidně, ale uvnitř mě to vřelo. Já jsem upír?!? „A nemají upíři pít lidskou krev?“
„Ano, měli. Divím se, že jsem tady někoho potkal.“
„A jakto že ještě žiju? Vždyť jsem měla uhořet na slunci, ne?“
„Jak dlouho jsi upír?“ zeptal se mě.
„Moc dlouho ne, asi deset hodin.“
„Deset hodin?“ vytřeštil oči ještě víc. „Ale jak to? Máš mít rudé oči, ale ty tvoje jsou… stříbrné?“ zíral na mě jako na zjevení.
„No a?“¨
„No a?“ zopakoval po mě. „Jsi asi jediný upír s touto barvou očí. Kdybych věřil legendám řekl bych, že…“ nechal větu nedokončenou. Vypadalo to, že už nemá v plánu pokračovat, tak jsem zpustila já.
„No tak, co to slunce? A kolíky?“ zeptala jsem se. Jen se na mě usmál a já cítila podivné jiskření. Asi jsem se zamilovala.
„Kolík tě nezabije."

"Česnek?"

"Hloupost. A jestli chceš vidět slunce, pojď za mnou.“ rozběhl se pryč z palouku. Běžela jsem za ním.

Zastavili jsme se až před sluncem zalitou mýtinou.
„Teď se koukej.“ přikázal mi a vstoupil do slunečních paprsků. Na chvíli se mi zatmělo před očima a pak jsem viděla ten nejkrásnější výjev na světě. Jeho kůže se leskla jako kdyby měl na sobě stovky malinkých křišťálů. Všude kolem to házelo barevné odlesky.
„No co tam stojíš, pojď taky!“ zavolal na mě a já ho následovala. Moje pokožka udělala úplně to samé co Andrewova.
Potom mi Andrew vysvětlil všechno, co se týká upírů, čím se živí a co dokážou.
Pak chvíli jsme jen tak na sebe koukali. Andrew přerušil ticho.
„A co máš vlastně v plánu dělat dál?“
Zamyslela jsem se. „Popravdě, nevím. Něco mi říká, že mám jít hledat svou sestru, ale vůbec nevím kde.“
„Jestli chceš, pomůžu ti, jestli ti nebude vadit má společnost.“
„Nebude. Nerada jsem sama.“ přiznala jsem a usmála se. „A jak mi můžeš pomoci?“
„Jak jsem řekl, někteří upíři umí ještě víc než ostatní. Já jsem takový GPS navigátor. Vyznám se úplně všude a najdu kohokoliv. Stačí, když ucítím jeho pach a nikde na světě se mi neschová.“ odpověděl mi. Na tváři se mi zračil úžas.
„Vím, kde naposledy bydlela. Stačí?“ zeptala jsem se a on přikývl.

O pár hodin později jsem byla v sestřině domě ve Forks. Dům byl krásně, vkusně a moderně zařízen, takhle jsem si upíří dům nepředstavovala. Sama jsem byla překvapená, kolik vůní bylo kolem mě a že jsem dokázala poznat, jak dlouho už tam nikdo nebyl. Podívala jsem se na Andrewa. Přikývl. Pátrací akce mohla začít.

Stačily nám dva dny, než jsme našli nový dům Cullenů uprostřed lesa. Dva dny plné zábavy, nejlepší dva dny mého života, který prý bude věčný. Bavilo mě pozorovat Andrewa při lovu a jemu se líbilo moje chování, koukal na mě jako na pětileté dítě a všechno mi trpělivě vysvětloval. Byl to úžasný společník. Ale teď jsem byla pár mil od mé sestry a najednou mě přepadla nervozita. Co řekne na to, že jsem upír? A co na to její rodina, jak mě přijme? Budu se jim líbit? Z těchto myšlenek mě vytrhl Andrew.
„Myslím, že bys tam měla jít sama. Počkám tě tady venku, jdu na lov, pokud se mám setkat s tvou sestrou, která je člověk, chci mít jistotu, že jí nic neudělám. A její rodina taky nebude zrovna ráda, když první, co udělám bude, že se ji pokusím zabít.“ s tím odběhl pryč. Já se zhluboka nadechla a vydala se do jámy lvové.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one