Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

8. kapitola

Vytvořeno 05.05.2009 05:46:40 | Poslední změna 05.05.2009 05:47:38
8. kapitola Nový život 2
z pohledu Hannah
Došla jsem k domu a zazvonila. Otevřít mi přišel obrovský upír s největšími svaly, které jsem kdy viděla. S ním bych se poprat nechtěla, vítěz je předem jasný. Než jsem stihla něco říct, začal mluvit on.
„Ahoj, Bello, co děláš tam venku a proč zvoníš? Ztratila jsi klíče?“ zasmál se. Rychle jsem mu odpověděla:
„Ale já nejsem Bella.“ Super, takže Bellu zná, ale jakto, že nepozná, že já nejsem Bella? Vždyť musí cítit, že jsem upír. Leda že by… Nestihla jsem to domyslet, protože jsem zaznamenala pohyb v prvním patře. Objevila se tam další upírka, opřela se o zábradlí a pak vykřikla: „Hannah!“ Byla to Bella, byla to upírka Bella. Vešla jsem do domu a všimla si několika dalších upírů, kteří si mě zvědavě prohlíželi a slyšela jsem přicházet další. Bella se ke mně pomalu přibližovala a pak mě lehce objala. Na chvíli zaváhala a potom stisk zesílil. Pochopila jsem, že doteď jsem pro ni také byla člověk.
Ještě jednou jsem obhlédla okolí, nově příchozí upír, vedle té malé krátkovlasé holky vypadal, jak by mě nejradši na místě roztrhal na kousky. Trochu jsem se oklepala a udělala okolo něj neviditelnou bublinu, která by mu zabránila se na mě vrhnout. Tuto schopnost jsem objevila včera na lovu, kdy se na mě vrhla puma. Já se vyděsila a chtěla, aby se už ani nehnula. Zůstala na místě, neschopná pohybu, ale na upírovi jsem to ještě nezkusila, nevěděla jsem, jestli to bude fungovat. Musím říct, že je můj vzhled musel vyděsit, přeci jenom absence sprchy byla dosti znatelná.
„Co tu děláš?“ zeptala se mě.
„Ahoj, Bello. Co bych tu dělala, hledám tě. Nechtěla bys mě radši představit?“ přátelsky jsem se na ni usmála. Nebylo mi zrovna nejlépe v místnosti se spoustou neznámých „lidí“.
„Hannah, tohle je moje rodina.“ začala s představováním. „Hlava rodiny Carlisle, naše máma Esme, sestry Alice a Rosalie, bratři Emmett a Jasper a můj manžel Edward.“ Ukázala jsem na každého. Aha, takže Emmett a Jasper, těm se budu radši vyhýbat. Carlisle vypadal klidně, ale nikdy nevím. Esme byla taková máma, ihned mi byla sympatická. Ta božská blondýna na mě koukala jako na vraha, od té taky ruce pryč. Zato s Alicí jsem si byla jistá, že si budu rozumět.
„To je tvoje rodina? Ty jsi vdaná? Odkdy?“ zeptala jsem se se zájmem. Je možné, že poslala oznámení, poštu jsem nečetla.
„A lidi, tohle je Hannah. Je to moje sestra, a jak jste si už jistě domysleli, je to moje dvojče.“ Lidi?
„Ty máš dvojče? A odkdy?“ vyhrkl překvapeně Emmet. Odpověděla mu Rosalie.
„Možná tomu nebudeš věřit, lásko, ale myslím, že od narození.“ a vůbec nešetřila sarkasmem. Všichni jsme se rozchechtali a Emmett se zatvářil ublíženě, ale nakonec se k nám přidal. Možná nebude až tak strašný. Pak nastalo ticho, všichni si mě prohlíželi, jakoby můj obraz neviděli každý den už nějaký ten pátek.
„Jak si nás našla?“ zeptala se mě Bella a proťala tím ticho, které bylo všude kolem. Usmála jsem se, už jistěji.
„Někdo mi pomohl. Andrew je venku v lese. Nevěděla jsem, jak na mě budete reagovat, tak jsem ho poslala raději pryč.“ odpověděla jsem jí a sledovala, jak budou ostatní reagovat na to, že nejsem sama. Ten, co se jmenoval Jasper se ještě více napjal a já zpevnila ochranou bublinu kolem něj. S ním nechci mít nic společného.
„Tak ho zavolej, není slušné nechávat návštěvu stát před domem.“ přerušila nás s úsměvem Esme. Naopak tu miluji už teď.

Šla jsem pro Andrewa. Čekal na mě kousek od domu. Povzbudivě jsem se na něj usmála a posunkem mu naznačila, ať jde za mnou. Na otázku, Jak to šlo?‘ jsem mu odpověděla jen: uvidíš. Když jsme došli do domu, měla jsem pocit, že tam patřím odjakživa. Nijak zvlášť se o nás nezajímali, jen po nás házeli zvědavé pohledy. Jediný, kdo se nepohl, byl Jasper, který měl stále v očích nepřátelský výraz. Pak jsem si uvědomila, že má stále kolem sebe ochranou bublinu a okamžitě jsem ji stáhla. Snad si toho nevšiml. Nakonec to byla Alice, která nám vysvětlila, že se pořádá párty na uvítání Belly do jejího nového světa. Když jsem se jí zeptala, kdy byla změněná, řekla, že před pár dny. V ten den, co já. Asi jsem tedy pochopila důvod mého „neposkvrněného početí“, jak jsme s Andrewem nazvali mé stvoření, aniž by mě někdo kousnul. Představila jsem Andrewa Cullenům a zjistila, že jednoho z nich zná z královského města Volterry. Jen na otázku, jak jsme se sem dostali jsem musela odpovědět se skrytým smíchem já. V našem vlastnictví byla jedna pěkná Toyota, ale na jedné křižovatce nesvítily semafory dost rychle a Andrew nejdříve ve vzteku zdeformoval volant a pak produpl podlahu. Auto je na šrot.
„Takže, jak dlouho se u nás míníte zdržet?“ zeptal se nás Carlisle věcně.
„No, já nevím, chystáme se najít nějaké ubytování ve městě.“ odpověděla jsem. Měla jsem až obdivuhodné ovládání, styku s lidmi jsem se nebála.
„Ale to je hloupost, zůstanete přece tady!“ zvolala Esme a já byla ráda, že mám střechu nad hlavou, což bylo určitě pohodlnější než jeskyně.

Během večírku jsem si užila více zábavy než na jakékoliv diskotéce. Povídala jsem si s Bellou a Alicí, se kterou už jsem měla naplánované nákupy. Belle jsem vypravovala, jaké to je být na vysoké. Ale když se mě zeptala, jak to, že jsem upír, můj obličej se stáhl do bolestivé grimasy, když jsem si na to vzpomněla a odpověděla jsem: „Jednou jsem se vzbudila a bylo to.“ pak jsem přešla na jiné téma a už se o své přeměně ani slovem nezmínila.

Nejlepší zprávu nám „na dobrou noc“ přinesla Alice svým oznámením: „Přijedou naši přátelé z Denali.“ Nálada všem stoupla a já se nemohla dočkat, až poznám další upíry na vlastní upíří oči.

Po večírku mi s Andrewem přidělili pokoj pro hosty. Esme se nám sice omlouvala, že mají jen jeden, ale nám to nevadilo. Andrew se mi moc líbil a nevypadalo to, že bych mu byla až tak lhostejná. V noci jsme si povídali a on byl po celou tu dobu nezvykle zamyšlený. Když jsem se ho zeptala, na co myslí, jen zakroutil hlavou a změnil téma. Radši jsem se dál neptala, nechtěla jsem se hádat a máme ještě moře času, já nezapomenu.

Další den jsme hned brzy ráno vyrazili na lov a mě se podařilo neroztrhat si oblečení. To byl pokrok. Když jsme se vrátili do domu, bylo tam rušno. Carlisle právě odjel do práce a Cullenovi běhali po domě. Došli jsme do našeho pokoje, kde nás čekaly dvě hromádky oblečení. Někdo zaklepal na dveře.
„Dále!“ zavolala jsem přes rameno. Do pokoje vešla Alice.
„Ahoj, Alice.“ pozdravila jsem.
„Ahoj.“ odpověděla, „my s Bellou jdeme do školy, nechcete jít s námi?“
Vytřeštila jsem na ni oči. „Do školy?“
„No co je na tom zvláštního?“ podivila se, „Tady máte věci, čekáme vás dole. Vím, že půjdete, vidím budoucnost. Ale rychle, nebo přijdeme pozdě.“
Když opustila pokoj, byla jsem stále ještě vykolejená a podívala jsem se na Andrewa.
„Ty jdeš?“ zeptala jsem se.
„Jasně, vždyť je to jen střední. Takže vzhůru do lavic!“ a odešel se převléknout do koupelny. Také jsem se oblékla a zjistila, že v rohu místnosti stojí naše nové školní batohy se všemi učebnicemi. Během minuty jsem stála dole s Andrewem po boku.
„ A to nikomu nepřijde divné, že najednou chodí do školy o pár lidí více? A že zmizela Bella Swanová?“ zeptala se Bella.
Odpověděl jí Edward. „Víš, Bello, úmrtí je tu na denním pořádku, takže jsi jen další. A o to, že mají nové studenty, se tady moc nezajímají.“ Wow, miluju tohle místo. Tak začala naše školní docházka…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one