Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Milosrdná lež

Vytvořeno 08.12.2010 17:57:42 | Poslední změna 08.12.2010 17:58:39
Milosrdná lež
Křik. Křik a zoufalství. Nesnesitelný pocit bezmoci. Pláč. Kouř, který zabraňoval vidět dál než metr před sebe, a pach spáleniny. O něco zakopla, a když se sklonila, zíral na ni skelný pohled cizích mrtvých očí, v nichž zřetelně viděla svůj odraz. Jen stěží zadržela vyděšený výkřik deroucí se jí z hrdla a poslepu klopýtala zpátky, co nejdál od toho strašného zrcadla. Najednou z ničeho nic ztratila rovnováhu. Marným mácháním rukou se ji pokoušela získat zpátky, ale nešlo to. Před jistým pádem ji zachránila čísi náruč.
Tiše poděkovala svému zachránci a pomalu se otočila, aby zjistila, kdo ten dotyčný je. Tentokrát se její výkřik pronikavě rozlétl krajinou a v ozvěnách se několikrát vrátil zpět ke své majitelce.
Chtěla ustoupit, ale ruce stále svíraly její ramena a neumožňovaly jí jediný pohyb.
„Je-Jeane?“ zašeptala roztřeseným hlasem. Upřela pohled do tváře svého blízkého přítele. Blízkého a deset let mrtvého.
Neodpověděl a ani se neusmál, jak to vždycky míval ve zvyku. Jak jen teď ten úsměv potřebovala! Rozehřál by jeho popelavě šedou, bezvýraznou tvář. Vypadal jako vosková figurína a zíral někam do prázdna. Nezdálo se, že by si uvědomoval její přítomnost.
„Jeane, slyšíš mě?“ dlaní mu opatrně přejela po tváři. Bylo to, jako by hladila kámen. Tvrdý, studený a bez života.
„Brzy přijdou,“ odpověděl jí. I po letech poznala ten hlas, přestože jeho rty zůstaly nehybné. „Nemůžeš se schovat.“
„Kdo? Kdo přijde?“ I jeho začal zahalovat kouř. Nemohla ho nechat jít! Potřebovala odpověď! „ Jeane? Jeane!“ křičela na něj, ale bylo pozdě. Vše zahalila šeď a ona padala.

Prudce se vymrštila do sedu a ztěžka oddechovala. Letmo hodila okem a zjistila, že je teprve půl třetí ráno.
Něco vedle ní zarachotilo a ona skoro vyletěla z kůže.
„Essi?“ Světlo lampičky ji na okamžik oslepilo. „Es, stalo se něco?“
Es zírala na muže vedle sebe, jako by jej viděla poprvé v životě. Vždyť je to přeci Rikku!, svitlo jí po chvíli. Jako pytel brambor se s úlevou svalila zpátky do polštářů. Byl to jen sen! Měla co dělat, aby se samou radostí bláznivě nerozesmála.
„Tak Es!“ Cítila, jak jí starostlivě přiložil dlaň na čelo. Jemně ji překryla svojí.
„Promiň, něco se mi jen zdálo. Nechtěla jsem tě vzbudit.“
„Vážně?“ Rikku se nepřesvědčeně stáhnul, ovšem starostlivý zrak z ní nespustil.
„Opravdu. Spi!“ přikázala mu tiše a natáhla se po vypínači. Pokoj se opět zahalil pod roušku tmy. Po chvíli bylo slyšet jen jeho pravidelné oddechování.
Potichu vstala z postele, věděla, že už znovu neusne. Ačkoliv to Rikkovi nepřiznala, ten samý sen se jí zdál i včera. A před včerejškem. A před předvčerejškem taky.
Co nejtišeji, aby nevzbudila manžela a děti, si Essi postavila vodu na čaj. Má mít strach? Znamenají ty sny něco? Ze spodního šuplíku vylovila starou, pomačkanou fotografii – poslední dobou to dělala tak často, že měla strach, aby fotka neskončila na víc kusů. S ní v jedné ruce a kouřícím hrnkem čaje v druhé se posadila ke kuchyňskému stolu.
„Povězte, co mi chcete naznačit?“ řekla polohlasem k lidem na obrázku. Byli to její přátelé, kolegové a rodina zároveň. Byla to její smečka.

Venku panovalo krásné listopadové dopoledne. Slunce se odráželo od čerstvé bílé nadílky a házelo do místnosti pestrobarevné odlesky. Essi měla skvělou náladu; poprvé po dlouhé době se pořádně vyspala. S písničkou na rtech chystala oběd pro tři raubíře řádící v zahradě.
Svým citlivým sluchem kontrolovala dění venku, kde se její trojice radovala z prvního letošního sněhu. Pousmála se; svoji rodinu milovala nade vše.
Rodinnou idylu narušila hlasitá sourozenecká hádka, která se po chvíli přenesla až do domu. Es si očistila ruce a připravila se na vykonávání své funkce rodinného soudce. Děti vtrhly do kuchyně jako uragán.
„Mami, mami! Arvi mě shodil do závěje!“ žalovala malá blondýnka.
„To není pravda!“ bránil se okamžitě její starší bratr. „Taimi lže! Spadla tam sama!“
„Nene! Že mu, mami, nevěříš! Udělal to schválně!“ opáčila a svýma jiskřivě modrýma očima žádala potvrzení své pravdy.
„Vážně?“ zeptala se Es nepřítomně, zatímco s nelibostí sledovala, jak se tající sníh vsává do její krásné, dřevěné a hlavně nové podlahy. „Okamžitě se běžte vyzout!“ přikázala jim přísně. Obě děti na ni hodily ublížený pohled, ale bez reptání poslechly.
Essi vytáhla kus starého hadru a pustila se do vytírání.
„Nechej toho, udělám to!“ pobídl ji Rikku a jemně ji od kaluží odstrčil.
„Taky bys je mohl trochu krotit,“ vytkla mu Es, ale v hlase nebylo ani trochu zloby. Uhlídat děti – to se dá?! Však dávaly zabrat i jí, a to byla vlkodlak!
„Ale no tak, jsou to přeci jenom děti,“ obhajoval Rikku své potomky. „Tak už jim odpusť.“ Svoji prosbu doplnil hřejivým objetím a krátkým polibkem, který mu s radostí opětovala. Jejich soukromou chvilku vyrušily děti opět se domáhající pozornosti.
„Ještě si to rozmyslím,“ špitla Es, načež se mu vyvlékla a začala nabírat do talířů.
„Tak jak se těšíte na chatu?“ zeptal se Rikku, jako správná hlava rodiny usazený v čele stolu. Odpovědí mu bylo radostné výskání.
„Budeme stavět sněhuláka!“ radovala se Taimi. „A jezdit na sáňkách!“
„A lyžovat! Koulovat se a táta mě naučí stopovat medvěda!“ doplňoval ji Arvi.
Sestra jej obdarovala pochybovačným pohledem. „Ty budeš chytat medvědy?“
„Samozřejmě,“ odvětil Arvi sebevědomě. „A pak vám ho přinesu. Máma ho upeče k večeři a ty si z jeho kůže uděláš čepici.“
„Půjdu s tebou!“ prohlásila Taimi.
„Ne, jsi ještě moc malá!“
„Nejsem, už je mi osm! Tati, on mě nechce vzít s sebou!“ malá Taimi začala potahovat.
„Medvěda nepůjdete lovit ani jeden z vás,“ zatrhla jim rázně jejich plány Es. Její příkaz vyvolal dvojité ‚proč?!‘, ale ona neslevila. „Nenechám vás, abyste se pro zábavu nechali roztrhat divokou šelmou!“
„Ale mami,“ protestoval Arvi, „Každý správný Fin musí ulovit nějakého medvěda!“
„Žádné takové, a teď ticho, u jídla se nemluví.“
„No tak, tati…“ zrzek hledal zastání, kde se dalo, ale bezúspěšně.
„Maminka má pravdu, na lov máte ještě spoustu času. A teď dobrou chuť.“
„Dobrou,“ zamručely děti sborově a pustily se do jídla.
„A co ty?“ zeptal se po obědě Rikku své manželky. „Netváříš se zrovna nadšeně.“
Že se netváří nadšeně? Samozřejmě že ne! Opuštěná chata, nikde nikdo, jen les… Dokonalá příležitost pro hladové upíry, jak si obstarat nějakou potravu! Ale to ani Rikku, ani nikdo jiný nevěděl. Netušili, že existují nějací upíři ani vlkodlaci, a co víc, že jeden exemplář s nimi už spoustu let žije pod jednou střechou.
Nechtěla mu však kazit radost.
„Jistěže se těším, já jen… nemám ráda takováto prostředí. Já jsem holka z města.“
„Ale no tak…“ Gestem jí naznačil, aby přišla k němu, a poté si ji stáhl na klín. „Využij toho, že jsi mladá a nemáš ještě žádné roky! Brzy přijdou, nemůžeš se schovat!“
‚Schovat… nemůžeš se schovat…‘ kolikrát jen to poslední dobou už slyšela?!
Zbledla. Jako blesk se vymrštila na nohy a propalovala překvapeného Rikka pohledem.
„Stalo se něco?“ Jemně uchopil její ruku, ale ona mu ji vztekle vytrhla. „Udělal jsem něco? Řekl jsem něco?“
„Proč jsi to řekl?“ zeptala se ho ledově.
„Ale co?“ Rikku zmateně zamrkal.
„Že přijdou. Proč zrovna tohle?“ Věděla, že je na něj jedovatá bezdůvodně, ale potřebovala to vědět! Proč řekl to samé jako skoro každou noc Jean? Nebo je to snad náhoda?
„Já nevím, prostě mě to napadlo. Řekneš mi konečně, co se děje?“
Co mu na to měla odpovědět? Netušila. Namísto toho se prudce otočila na patě a vypochodovala pryč z místnosti, nevšímajíc si Rikka volajícího za ní její jméno.

Stromy byly všude, kam se jen Essi podívala. Tohle bylo místo, kam patřila. Její vnitřní vlk se zalykal spokojeností.
Děti okamžitě po příjezdu na místo vtrhly do chaty, aby si našly co nejlepší místa na spaní, následovány svým otcem prohýbajícím se pod tíhou zavazadel. Tušila, že by mu měla jít pomoct, ale ta krása kolem ji naprosto uchvátila!
„Tak vidíš, i tobě se tady líbí,“ Rikku k ní zezadu přistoupil a láskyplně ji objal. K Esině radosti se zdálo, že na odpolední hádku už dočista zapomněl. Se spokojeným vydechnutím přijala teplo jeho náruče.
„Jdu postavit na kafe. Nebuď tu dlouho, zmrzneš!“ pošeptal jí tiše.
„Hned půjdu,“ odpověděla mu stejným způsobem.
Zafoukal mrazivý vítr a Es se ještě více zachumlala do svého kabátu. Naposledy se zhluboka nadechla čerstvého, městem nezkaženého vzduchu.
Zarazila se. To snad ne! Musela se splést. Určitě nezacítila… Upír! Essiin vlk se začal drát na povrch, instinkty ji nutily se bránit, jen stěží udržela své tělo klidné.
Znovu zavětřila a… nic! Ani náznak toho, že by v této pusté krajině nebyli sami. Cožpak jí už úplně přeskočilo?
Ještě naposledy podrobně prolétla zrakem své okolí a poté se s povzdechem vydala do chaty. Možná měl Rikku pravdu a ona už potřebovala chvíli oddech…

Za okny se matně rýsovaly obrysy stromů. Hučení meluzíny a praskání ohně v krbu. Dokonalá pohoda jako z pohádky.
Es seděla pohodlně opřená v křesle a tiše učila svoji dceru šít oblečky pro její panenku. Po očku pokukovala po svém manželovi, plně zaměstnanému postarší brokovnicí. Arvi mu visel na rtech a doslova hltal každé jeho slovo. Ve svém otci měl obrovský vzor a jednou chtěl být jako on.
Začalo to naprosto nevinně. Párkrát praskla větvička a sníh zaskřípal pod vahou těla. Essi tomu nevěnovala pozornost, považovala to za normální zvuky přírody.
Náhle ji v nose ulpěla nasládlá, štiplavá vůně. Zarazila se, zbystřila a znovu zavětřila. Tentokrát si byla jistá, že se jí nic nezdálo. A měla pravdu. Vůně byla čím dál silnější a dotěrnější.
Nervózně vystřelila do kuchyně. Její prudký pohyb přilákal pozornost ostatních, naštěstí ji nikdo nenásledoval.
Neklidně přecházela po místnosti od jednoho okna k druhému. Co má dělat? Modlila se, aby upíři nechali její dům na pokoji. Kdyby je napadli, byla ochotná za svoji rodinu bojovat do posledního výdechu. Tím by se však prozradila a… Opravdu byla připravena ztratit ty, kteří pro ni znamenali celý život? Protože kdo by chtěl dobrovolně žít s chladnokrevnou zabijáckou zrůdou?
Její vnitřní boj ji zaměstnal natolik, že přeslechla zaklepání na dveře. Z tranzu ji vzbudil tichý rozhovor.
„Jistě že ano, pojďte dál,“ odpověděl zrovna Arvi.
Vzduch se stal téměř nedýchatelným. Až doteď si neuvědomila, jak moc si odvykla tomu dráždivému zápachu. Essiin vnitřní vlk chytal záchvat šílenství. Po kůži na celém těle se jí rozběhly tisíce miniaturních jehliček, končetiny začaly ztrácet svůj tvar. Vší silou se snažila udržet si svoji lidskou podobu.
„To se vás do toho auta vešlo tolik?“ zeptal se pochybovačně Arvi.
Es se naposledy zhluboka nadechla, než se s nově nabytou sebekontrolou přidala k osazenstvu v obývacím pokoji.
Návštěvníků bylo osm. Všichni bledí a v oblečení, které zrovna neodpovídalo podmínkám panujícím venku. Jejich zorničky byly uhlově černé, dlouho se nekrmili. Když vešla do místnosti, všichni na ni stočili svůj zrak. Všimla si, že někteří z vetřelců si mlsně olízli rty. Tím její tichá a naivní prosba, aby to byli jen náhodní mírumilovní pocestní, vzala definitivně za své.
Tiše se přesunula ke křeslu, kde se skoro bez dechu krčila Taimi a zoufale se tulila ke své panence. Když zaregistrovala ve své blízkosti někoho známého, vmžiku se k ní rozběhla. Essi si ji schovala za záda a nepřestávala při tom bedlivě sledovat ostatní.
„Představ si, Essi, těmto pánům se podařilo zapadnout s autem jen pár kilometrů odtud. Měli štěstí, že narazili na nás, nemyslíš?“ vysvětloval ve stručnosti Rikku, který si taktéž všiml zvýšeného napětí mezi jeho ženou a cizinci. Takovou ji neznal. Vždycky byla milá a vstřícná, tak co bylo tentokrát jinak?
„Můžeme jim půjčit lopatu,“ odpověděla Es ledovým hlasem. Její tělo se začalo připravovat na nevyhnutelné. Všimla si, že upíři si neuvědomili, že před nimi stojí vlkodlak. Jak teď byla vděčná každodennímu stresu, který jí časově bránil v přeměnách! Byla natolik propáchnutá člověkem, že ani ten nejcitlivější čich z ní nemohl cítit vlčí srst. Pevně věřila ve svůj moment překvapení.
Co nejnenápadněji se s Taimi přesunula k Arvimu.
„Vezmi sestru, jděte do pokoje, zavřete se a nikoho nepouštějte dovnitř!“ přikázala mu na půl úst. Sice ji obdaroval nechápavě nadzvednutým obočím, i přes to měl však pud sebezáchovy natolik silný, aby svoji mámu bez řečí poslechl. Sotva za nimi zapadl zámek, Es spadl velký kámen ze srdce. Děti byly v bezpečí, alespoň prozatím.
„Samozřejmě že jim ji půjčíme,“ přitakal Rikku. Je hned támhle,“ ukázal na vchodové dveře, vedle kterých se opíral požadovaný předmět. Se žádným z upírů to ani nehnulo.
Teď už i Rikku pochopil, že před sebou nemá náhodnou návštěvu. Několikrát hlasitě polknul a na spánku mu výrazně tepala žíla.
„Mu-můžeme pro vás udělat ještě něco?“ zeptal se nervózně o něco vyšším hlasem, než bylo obvyklé. Místností se začal rozléhat specifický pach strachu. Upíři si pro sebe potěšeně zavrčeli. Začalo je přemáhat lovecké vzrušení.
„Jistě že můžeš, večeře,“ oslovil ho jeden z nich, nejspíš vůdce. „Nehýbej se!“ přikázal mu výhružně a popošel o krok blíž.
„Stůjte!“ Es dost dobře netušila jakým způsobem se v Rikkově ruce objevila jeho brokovnice. Teď ji však pevně třímal v rukou a mířil na nezvané návštěvníky. „Okamžitě opusťte můj dům, nebo střelím!“
Mezi upíry to vyvolalo menší salvu smíchu.
„Opravdu, človíčku? Bojím, bojím!“ odpověděl mu vůdce a zatvářil se jako vyděšené dítě, čímž jen dal záminku dalšímu smíchu. „BAF!“
Prásk! Výstřel rozřinčel všechny skleničky ve skříňkách. Taimi nahoře vykřikla, ale naštěstí ani ji, ani jejího bratra nenapadlo běžet dolů.
Upír se zatvářil překvapeně a šokovaně zíral na své krvavé rameno. Ovšem trvalo sotva pár vteřin, než se přihlásila ta upíří stránka a rána se zacelila. Nebýt upírovy krvavé košile, nikdo by nepoznal, že by byl kdy raněný.
Jeho šok rychle vystřídal vztek, který se vmžiku přenesl i na ostatní. Nikdo z příchozích se už nesnažil krotit své horší já.
Další rána. Do místnosti vletěla rozmazaná šmouha následovaná dalšími. Vlkodlaci! Záchrana! Tříštění skla a praskot nábytku. Lidské výkřiky se mísily se zvířecím vrčením.
Essi jen tak, tak stihla strhnout Rikka stranou. Pár milimetrů od nich do stěny vrazilo něčí tělo, ale neměla čas zkoumat, zda-li je vlčí nebo upíří.
„Zalez,“ přikázala Es šokem ztuhlému Rikkovi a nešetrně jím mrštila pod stůl. Něco do ní tvrdě narazilo a na okamžik jí to vyrazilo dech. Těžce bojovala o každý nádech a před očima se jí roztančily barevné hvězdičky.
Ostrá bolest na krku. Cítila, jak se jí dlouhé špičáky zaťaly do krční tepny a pomalu z ní vysávaly život. Vší silou vystřelila ruku vzhůru v marném pokusu ublížit útočníkovi a donutit ho ustoupit.
Upír nespokojeně zamručel a její odpor s lehkostí zpacifikoval. Zoufale se pokoušela vyprostit svoji ruku z ocelového sevření, ale bezúspěšně.
Křup! Z posledních sil zavyla bolestí. Z rozdrceného zápěstí vyrazila další krutá bolest, která jí neumožňovala racionálně uvažovat. Pomalu, ale jistě ji pohlcovala tma. Zvuky utichávaly. Cítila, jak jí do končetin proniká chlad. Bolest přestávala být tak mučivou, až utichla docela. Nakonec ztratila vědomí…

Probudil ji něčí tichý rozhovor. Spíš jen mumlání, protože nerozuměla jedinému slovu. Chtěla se podívat, kdo ji budí ze spánku, ale víčka měla příliš těžká. Pokusila se pohnout končetinou, aby je upozornila, že už vnímá, ale ani končetiny ji neposlouchaly. Zoufale v duchu zavyla, ovšem z úst jí vyšlo jen neidentifikovatelné zakňučení. I to však stačilo.
„Probouzí se,“ zašeptal někdo. Ten hlas znám, uvědomila si, ale nedokázala si vzpomenout odkud.
„Essi!“ Tak tento hlas poznala bezpečně. Znovu zkusila otevřít oči, tentokrát úspěšně. Její pohled se střetl s Rikkovým. Bála se, co v jeho tváři uvidí. Strach? Zradu? Znechucení…? Ovšem viděla tam jen jediné – lásku.
„Necháme vás chvíli o samotě. Kdyby něco, budeme vedle.“ Essin pohled střelil směrem k řečníkovi, ve kterém poznala Septima. A hned vedle něj Olívie. A za nima Ben.
Uplynulo deset dlouhých let, avšak oni se ani trochu nezměnili. Jak moc jí chyběli! Ale teď už byli zpátky. Její smečka se vrátila… Ale opravdu za to byla ráda?
Dveře zaklaply. Es a Rikku se opět zadívali jeden druhému do očí, ale ani jeden z nich nepromluvil. Co vůbec měli říct?
„Co tvůj krk?“ začal Rikku rozpačitě.
„Už je to dobré, skoro ho necítím,“ odvětila Essi rádoby bezstarostně, ačkoliv jí ve zranění nepříjemně tepalo. „A co ty? A děti?“
„Mně se nic nestalo a Taimi s Arvim chtějí vědět, co je s jejich mámou.“
„Co’s jim řekl?“ zeptala se Essi a v hlase se jí zračil stejný strach, jaký pociťovala. Co když Rikku dětem zakáže se s ní scházet? I když je neporodila, vlkodlaci totiž potomky mít nemůžou, milovala je jako vlastní!
Pustil její ruku a o kus odstoupil od sedačky, čímž jenom potvrdil její černé myšlenky.
„Ne,“ zašeptala Essi zlomeně. Cítila, že jí začínají vlhnout oči. Pevně je stiskla k sobě a čekala na poslední ránu.
„Můžete!“ křikl Rikku z ničeho nic, až sebou polekaně trhla, ale než se stačila rozkoukat, dveře se rozletěly dokořán a o vteřinu později jí na břiše s jásotem přistálo blonďaté torpédo. Arvi svoji sestru následoval o poznání váhavěji, přeci jenom víc nastalé situaci rozuměl, ale také se s Essi srdečně objal.
Jen tak mimochodem pohledem zkontrolovala, jak se Rikku tváří, a zjistila, že se usmívá. Teprve teď se úplně uvolnila. Všechno bylo v pořádku, prozatím.

Ten večer Rikku našel Es v kuchyni s jejím oblíbeným čajem v ruce. Když přišel blíž, všiml si, že je opět plně zaujatá starou známou fotkou. Pochyboval, že na ní byli její ‚jen‘ přátelé, jak mu celou dobu tvrdila, obzvlášť když už některé tváře dokonale poznával.
„Proč jsi mi o tom za celé ty roky neřekla?“ poprvé od té nešťastné události měli čas jen pro sebe. Děti už spaly a smečka byla někde v lese.
Es zvedla hlavu od desky stolu a zmateně zamrkala. Všiml si, že opět pláče.
„Milosrdná lež. Ale co jsem ti měla říct? ‚Ty, Rikku, víš, já jsem úplně obyčejná holka, sice mi občas naroste kožich, avšak blechy nemám, tak je to v poho, ne?‘“ nevesele se zasmála vlastnímu vtipu. „‚Jo a taky sem tam zabiju nějakého toho upíra, ovšem oni vlastně neexistují, takže dobrý!‘ Něco takového?“
„Mohla jsi mi to o sobě prozradit,“ přimračil se Rikku. „Pochopil bych to.“
„Já vím, tedy myslím, že vím, ale…“ zhluboka si povzdechla a opět sklopila zrak. „Bála jsem se.“
„Čeho, prosím tě?“
„Všeho. Že se mě budeš bát. Nebo štítit. Že mi nedovolíš být s dětmi. Nebo že mě rovnou opustíš, to bych nepřežila.“ Znovu zvedla zrak. „Miluji vás. Nahrazujete mi rodinu, kterou nikdy nebudu mít. Nemůžu vás ztratit!“ zaskučela zoufale.
Prohlížel si ji zkoumavým pohledem. Byla nádherná, ale vždycky v sobě měla nádech tajemství, které si tolik přál umět rozluštit. Teď se mu to podařilo a… Ještě nikdy ji nemiloval tak jako teď. Jak jen si mohla myslet, že ji opustí?!
„Neztratíš nás,“ ujistil ji sebevědomě. „Zůstaneme spolu navždy!“
„O to právě jde,“ opatrně odvětila. „Septimus a ostatní, má smečka… chtějí, abych se k nim znovu připojila. Abych zase lovila.“
„Tak běž,“ přikázal jí Rikku věcně. Bez citu. Zpozorněla. Vyhání ji? „Běž,“ pokračoval o poznání jemněji, „udělej, co musíš, a poté se nám vrať zpátky. Budeme na tebe čekat.“
„Vážně?“ ujišťovala se nevěřícně. Opravdu jí to odpustí? V tolik shovívavosti nevěřila ani v těch nejnaivnějších snech! Vlčí rychlostí se mu vrhla kolem krku. Cítila, jak ztuhnul, ale poté jí objetí opětoval.
„Ano,“ přitakal. „Ale odteď už žádná tajemství!“
Odtrhla se od něj a vlepila mu krátkou pusu. „Jsi si tím jistý?“ V očích jí zahořely ďábelské plamínky. „Třeba že mám příští měsíc narozeniny? Bude mi osmdesát!“
Chvíli na ni nevěřícně zíral, než se začal hurónsky smát. A Essi spolu s ním.

Auto snad ještě ani pořádně nezastavilo a děti se už hrnuly ven na lov nejlepších míst. Dusot po schodech, chvíle klidu a poté ostrá hádka. Stejně jako každý rok. Essi se otočila k Rikkovi a oba zároveň se shovívavě pousmáli.
Pomalu vystoupila z místa spolujezdce a zadívala se na zasněžený štít chaty. Všechno bylo jako vždycky. Maličká budova krčící se mezi závějemi třpytivého sněhu. Stromy klátící se ve větru a mrazík štípající do tváří.
Nikdy by neřekla, kolik věcí se může stát během jediného dne. Právě dnes to byl rok, co jí jeden takový večer převrátil život o sto osmdesát stupňů. K lepšímu, nutno podotknout.
„Na co myslíš?“ zeptal se jí Rikku.
„Na to, jak snadno se může všechno změnit.“ Pomalu se otočila a s úsměvem přijala jeho nabízenou náruč. „Ale právě teď se mi všechno líbí takové, jaké to je.“
A snad to tak i zůstane…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one