Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Jak jsem si hrála na hrdinku

Vytvořeno 04.01.2011 21:49:15 | Poslední změna 04.01.2011 21:51:11
Jak jsem si hrála na hrdinku
Stalo se to v létě asi před pěti lety. Já, můj bratr a bratranec jsme trávili prázdniny u babičky na zahradě. Bylo krátce po obědě a my se rozhodli, že se půjdeme zchladit do našeho bazénu.
Plnými doušky jsem si na lehátku užívala letního sluníčka a rukama čeřila příjemně chladivou vodu, když tu mě vyrušil vzrušený křik kluků.
„Hani, Hani, pojď se kouknout!“
„Nechte mě být,“ zavrčela jsem podrážděně. Ovšem tato odpověď nebyla tím, co chtěli slyšet. O pár vteřin později jsem hleděla na své lehátko zespodu.
„No tak pojď!“ křičeli po mně dál. „Pojď se honem podívat!“
„Celá šťastná,“ odpověděla jsem tónem, který měl s obsahem mých slov společného asi jako kotě s buldozerem, a s povzdechem je následovala.
Kluci mě dotáhli k malému přístřešku, který sloužil jako domov pro naši fenku Danču. Ta se zrovna plně věnovala své námi nezvané návštěvě.
„Necháme si ho!“ oznámil mi můj bratr, hrdě ukazuje na psův obojek a řetěz poutající jej k boudě.
„Děda se bude zlobit!“ zaprotestovala jsem.
„Tak já ho zavolám, aby ho odvedl,“ pokrčil rameny bratranec a rozběhl se domů.
Náhle se ve mně probudil hrdina.
„Nevolej,“ zadržela jsem ho, „já to udělám.“
Popadla jsem obojek, odepnula řetěz a táhla psa k brance. Čím víc jsme se vzdalovali od přístřešku, tím více vrčel a párkrát se po mně i ohnal. Začala jsem se bát.
„Až ho odvedu ven, okamžitě se zavřete!“ přikázala jsem a odvlekla zmítající se zvíře před bránu. V tu chvíli se ozvala ohlušující rána. Kluci mě poslechli, ovšem já si najednou uvědomila jistou dosti podstatnou věc: Kudy mám utéct já?!
Náhlý hluk vytočil psa k nepříčetnosti. Vrčel a chňapal po mně jako šílený. Já jen pevně držela obojek a tlačila vořecha k zemi. Modlila jsem se, aby se mi nevysmekl.
Kluci se opírali o branku, s jiskřícíma očima sledovali celé představení a zároveň blokovali můj jediný únikový východ. V tu chvíli jsem nadávala, že jsem toho dědu nezavolala.
Zachránilo mě babiččino zavolání: „Kde jste? Nechcete nanuk?“ Vmžiku všechno dění venku přestalo být zajímavé. Kluci se rozběhli k domu, to byla moje šance! Rychlostí blesku jsem čokla prudce odstrčila a vběhla do bezpečí zahrady. V tu chvíli to bylo to nejkrásnější místo na zeměkouli. A je jím doteď…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one